Lidé

Odkaz psychiatra Carla Gustava Junga je stále aktuální. Jak ale žil sám znalec lidských duší?

Fotogalerie 8

Carl Gustav Jung | foto: Profimedia

Premium

Před šedesáti lety zemřel jeden z nejvýznamnějších znalců lidské duše, jejích tužeb i temných zákoutí – psychiatr, terapeut a spisovatel Carl Gustav Jung.

Radan Wagner

11. června 2021 5:00

• 0 příspěvků

Moderní fyzika má svého Alberta Einsteina, výtvarné umění Pabla Picassa a hlubinná psychologie Carla Gustava Junga. Byl lékařem, psychiatrem, terapeutem, ale také mystikem nebo utajeným malířem. Jedni jej považují za rozporuplného vědce, druzí za geniálního a objevitelského myslitele. V každém případě by bez tohoto charismatického muže vypadalo poznání lidské duše zcela jinak. V těchto dnech si připomínáme šedesát let od jeho smrti. Mimořádně rozsáhlý a stále inspirativní odkaz žije dál.

Dne 30. května pil u okna knihovny svůj oblíbený čaj. Výhled na Curyšské jezero jej uklidňoval i lákal k dlouhým úvahám. Když náhle zkolaboval, jako by se čas zastavil. Jung byl přenesen do svého pokoje, přemohla jej slabost, nemohl mluvit, avšak usmíval se. O lidské duši toho věděl tolik jako málokdo. Jeho život byl vrchovatě naplněn, mnohé pochopil, přesto věřil, že to nejlepší ho čeká až po smrti. Pár dnů ještě zůstal na pozemské pouti.

Autor: Radan Wagner

Témata: Carl Gustav Jung, Sigmund Freud, psychologie, smrt, náboženství, Albert Einstein, Pablo Picasso

• Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Carl Gustav Jung byl nejen psycholog, ale i výtvarný umělec

Když naposledy seděl se svou opatrovnicí Ruth Baileyovou na terase domu, vyprávěl jí o svém snu: „Nyní už znám pravdu, ale její malý kousek zůstává nezaplněný. Až ho poznám, budu již mrtvý.“ Až v dimenzi jiného světa očekával tolik hledanou celost a jedinost, po které toužil.

Z nedávné slabosti se nakrátko dostal. Brzo však přišel poslední večer Jungova života. Tehdy s ním opět byla věrná Ruth a syn Franz. Pozorovali západ slunce a popíjeli dobré červené víno. Odpoledne následujícího dne slavný muž zemřel. Bylo mu 85 let. Psal se 6. červen 1961. V noci bylo slyšet hromobití a hrom se ozval i během jeho pohřbu v domovském Küsnachtu. Dnes je toto místo cílem mnoha návštěvníků a nedaleký „učencův dům“ se stal v roce 2018 Jungovým muzeem.

Carl Gustav Jung, syn evangelického faráře, ve své osobě spojoval řadu zájmů a překračoval dosud pevné mezioborové hranice. Cestu psychoterapeuta nastoupil v přelomové době. S atmosférou počátku 20. století ztrácelo náboženství důvěru a na scénu přicházel člověk moderní – jedinec svobodný, ale mnohdy neurotický. Po získání univerzitního diplomu začal Jung pracovat v ústavu pro duševně choré. Narušeným jedincům bylo potřeba v ambulancích připomínat složitost lidské duše a vše ovlivňující podvědomé pochody. A v této hlubinné terapii se doktoru Jungovi nikdo nevyrovnal. Po pěti letech byl jmenován vedoucím psychiatrické kliniky v Burghölzli. Vzal si za ženu Emmu Rauschenbachovou a rodina se začala rychle rozrůstat.

Již jako mladý lékař vnímal lidskou psychiku na pozadí světa snů, mytologie, umění, náboženství i filozofie. V tom tkví jeho hlavní přínos a odkaz. Měl rovněž velký podíl na zkoumání příčin i léčbě schizofrenie, hysterie a dalších poruch. Do tohoto odvětví vnášel nový systém. Jeho celostní uchopení mu přinášelo ve vědeckých kruzích uznání i protivenství. Byl velice plodným autorem. Jeho Sebrané spisy obsahují mnoho svazků a stále vycházejí po celém světě.

Freud vs. Jung

Jung stále více vynikal v oboru, kterému na mezinárodní scéně dosud kraloval starší kolega Sigmund Freud. A tak bylo jen otázkou času, kdy se tyto dvě dominantní osobnosti setkají a budou konfrontovat své poznatky. Zpočátku to měl být vztah učitele a žáka, respektive „otce a syna“. Vše se začalo bezprostředně odvíjet v roce 1907 a vzájemný respekt trval šest let.

Freud byl ve své době zjevením. Inspiroval vědecké kruhy, ale i umění, zvláště pak surrealisty, ač se od nich distancoval – stejně jako od náboženství. Tyto duchovní aktivity považoval jen za škodlivé náhražky nevyzrálého jedince. Příčiny komplexů spatřoval výhradně v oblasti sexuality. Zastával racionalistické stanovisko a neměl rád hledačský chaos a nepodložené „duchařství“. Se svými postoji však nechtěl zůstat sám. Chtěl prorazit svůj těsný okruh a hledal za hranicemi svého nástupce.

Vídeňský psychoanalytik spatřoval problémy svých pacientů ležících na legendární pohovce v osobních zážitcích a pudech. Jung naproti tomu hledal při rozhovorech se svými svěřenci spíše obecně lidské souvislosti týkající se „společné paměti“. Freud viděl snad v každém neurotika, Jung hlásal: „Rád bych naproti tomu chápal člověka na základě zdraví.“ Freud byl čirý pedant – Jung vrstevnatý experimentátor a také, jak se později senzačně ukázalo, snově duchovní malíř.

Zpočátku byl Jung považován za „korunního prince freudovské psychoanalýzy“, ale nakonec se vydal jinou cestou. Stále více se zabýval neosobní vrstvou lidské duše, kterou nazval „kolektivní nevědomí“. A zde se začaly názory obou lékařů rozcházet. Když Jung vydal v roce 1912 svou iniciační studii Symboly proměny libida, kterou označil termínem „analytická psychologie“, odmítl v ní Freudův přílišný důraz na sexualitu. „Rozhodl jsem se psát, stálo mě to přátelství s Freudem,“ vzpomínal Jung.

Nesmírný úspěch Jungových přednášek v New Yorku posílil jeho vůli k nezávislosti. Z dosud poslušného či alespoň slušného žáka se stal originálně smýšlející konkurent. Freud a Jung se vzdálili, nemluvili spolu a jejich korespondence je plná výpadů. Oba prý byli ovládáni známou „vůlí k moci“, ale Jung měl navíc rád výzvy. Kdysi odešel ze zajištěného místa na univerzitě a otevřel si nejistou soukromou praxi, v osobním životě riskoval rodinné soužití, střídal milenky, pouštěl se do nových výzev. „Vzdalujete se tomu, co přináší psychoanalýza nového… jste omámen vůní magie… považuji za nepravděpodobné, že by něco takového mohlo být,“ psal Freud zpočátku ještě taktně Jungovi. Mytologie, psychologie, náboženství, okultní vědy, astrologie. Jung se pohyboval ve vodách, které jeho mistr nenáviděl.

Rok 1913 znamenal pro osmatřicetiletého Junga definitivní osamostatnění, také však počátek nelehké etapy. Začaly jej pronásledovat „apokalyptické sny a vize“. Tušil, že se musí intenzivněji vypořádat v nitru se svým „stínem“. Prozatím změnil vnější stránku života. Přestal působit na univerzitě, vzdal se funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti a věnoval se jen vlastní terapeutické praxi. Stále se cítil být především lékařem, ale jeho neklidné stavy jej vedly k dalším netradičním průzkumům. Byl váben duchovními naukami, hlavně gnostickými systémy, jež Freud označoval za „černé bahno okultismu“. Byl však přesvědčený, že náboženské symboly či archetypy jsou přítomné v lidské psýché už od narození a obsahují nezávislou duševní činnost.

Myslet moderně

Jung se snažil být při svém hlubinném ponoru stále otevřený i vědě. Setkával se s Albertem Einsteinem (1905–1909), který také bořil ustrnulá vědecká dogmata – a byl jím nadšen. „Já ho pochopil alespoň tak, že na mne udělal takový mocný dojem, a byl jsem jeho teorií trvale ovlivněn nejen ve své práci, ale i v myšlení,“ řekl Jung. A tak si uvědomil relativitu času a prostoru a možnosti vzájemného ovlivnění s psychikou. O třicet let později zašel Jung ještě dál a společně s dalším nobelistou, fyzikem Wolfgangem Paulim, vypracoval teorii synchronicity, jíž se nedostatečně říká náhodná shoda okolností.

Jung chtěl být terapeutem, který se věnuje svým nemocným, ale stal se současně jedním z nich. Byl pozorovatelem i pozorovaným. V roce 1921 napsal jedno ze svých stěžejních děl Psychologické typy. Nadále vedl vnitřní dialog a z hlubin se vynořila anima, zásadní prvek, který pocítil a pojmenoval – byla to projekce ženství do mužské duše. „Později jsem pochopil, že jde o ženskou konfiguraci ve mně, archetypovou osobnost, kterou označuji slovem anima.“ Když Jungovi vyčítali milostné aféry, pohotově odpovídal: „Já za to nemůžu, že duše je rodu ženského.“

Jung nebyl jen suchým vědcem. Své objevy si ověřoval v praxi a mnohé z nich zhmotňoval. A tak si slavný psycholog vytkl cíl – postavit vlastníma rukama obydlí. V roce 1923 se Jung pustil do budování věže v Bollingenu na břehu Curyšského jezera. Stavba byla živoucím důkazem Jungova dalšího objevu, jímž se stal psychický střed v lidské duši neboli tzv. bytostné Já. Je to archetyp celosti, cíl zrání a poznání vlastní podstaty. Dnes slavná Bollingenská věž a později dům postupně rostly, stávaly se symbolickým vyjádřením osobního růstu. Stavba se stala místem setkávání s blízkými osobnostmi v čele s autorem Stepního vlka Hermanem Hessem.

„Vědeckou prací jsem pozvolna postavil své fantazie a obsahy nevědomí na pevnou půdu. Slovo a papír však nebyly pro mě dost reálné, bylo k tomu zapotřebí ještě něco jiného. Musel jsem své nejniternější myšlenky a své vlastní vědění nějak zpodobit v kameni nebo v něm učinit jakési vyznání,“ tvrdil Jung. Záměrně do stavby nezavedl elektřinu, topil v krbu a vodu si musel přinášet, sám si vařil. Mířil k prostotě, avšak jak sám prohlásil: „Jak je těžké být jednoduchým!“ Na Basilejské univerzitě se nakonec stal v roce 1943 řádným profesorem lékařské psychologie a nadále vykonával psychiatrickou praxi. Vyjadřoval se i k současnému dění a výjimečně i k umění. 

Po vesměs nelibě přijímané kritice „choré“ malby Pabla Picassa a „prázdné“ literatury Jamese Joyce se dalších komentářů vzdal. Varoval před nacismem i komunismem a jejich ideologie hodnotil jako psychické epidemie. Objevil svět alchymie, který byl pro něj tak dlouho hledaným spojovacím článkem starého a nového vědění. Jeho obrazová symbolika jej přivedla ke koncepci komplementární dvojice archetypů anima a animus. Nadále se zabýval terapeuticky závažnou otázkou přenosu, snovou symbolikou, bytostným Já, archetypy kolektivního nevědomí a psychologickými aspekty náboženství. V roce 1944 dostal srdeční infarkt, který se po dvou letech opakoval.

Ačkoli neusiloval o vytvoření vlastní psychologické školy a analytickou psychologii rozvíjel jako otevřený systém, od třicátých let rostl počet jeho stoupenců. Odborná i laická veřejnost je hloubkou i rozsahem díla stále fascinována, celé zástupy životopisců jej znova či jinak popisují. Ke skvělým knihám patří Nebezpečná metoda od Johna Kerra vyprávějící „příběh Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové“, jedné z řady žen, které Jungovi vstoupily do života osobního i vědeckého. Podle knihy byl v roce 2011 natočen film a titulní role se ujala hollywoodská star Keira Knightleyová.

Tajná Červená kniha

Skutečnou senzaci však způsobil jiný příběh: vydání dosud nepublikované Červené knihy. Že tento Jungem psaný a ilustrovaný „deník“ existuje, se vědělo, ale málokdo doufal, že by mohl být někdy zveřejněn. Přitom jej znalci nazývají „klíčem“, nebo dokonce „nukleárním reaktorem“ Jungova díla. Tlustý rukopis vázaný v červené kůži, připomínající středověké spisy, ležel od smrti svého tvůrce v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina se dlouho bránila tento skvost zveřejnit. Zápisky považovala za příliš intimní či fantastické, bála se znevážení vědcova jména. Teprve v roce 2000 se britskému historiku lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici. Nakonec svolili a obě strany se domluvily na pořízení faksimile původního rukopisu a jeho vydání, doprovázené zasvěceným komentářem. V českém překladu vyšla obří Červená kniha v roce 2010 a je beznadějně vyprodaná.

Červená kniha

Kdo se chce postupně seznámit s osobností a dílem Carla Gustava Junga, může začít jeho zasvěceným životopisným rozhovorem. Dlouholetá Jungova spolupracovnice v knize Vzpomínky, sny, myšlenky vedla unikátně otevřený dialog. Jung se na podobě tohoto pozdního textu podílel až do své smrti v roce 1961. Podle autorovy vůle však mohla kniha vyjít až po jeho smrti. Ze závěru Jungova života pochází další „vysvětlující“ kniha. Pod názvem Člověk a jeho symboly byla dokončena pouhých deset dní před Jungovou smrtí a v originále vyšla v roce 1964. Text, zabývající se základními jungovskými tématy, obsahuje také řadu fotografických ilustrací. Je jediným dílem, v němž sám Jung vykládá laickému čtenáři svou vlivnou teorii symbolů a snů. A koho zajímá především výtvarné dílo tohoto všestranného velikána, může si pořídit krásnou knihu Umění C. G. Junga. Nejnovějším přírůstkem na našem knižním trhu je publikace s názvem Psychologické typy, jež vyšla v tomto roce.

Švýcarský psychoterapeut Carl Gustav Jung (1875–1961).

Máme však co do činění s angažovaným intelektuálem, který se vyjadřuje k problémům své doby. V stále aktuální knize Přítomnost a budoucnost, jež u nás vyšla v loňském roce, podává Jung znepokojivou zprávu o rozpolcenosti světa. Je výzvou k nápravě, která musí začít u každého z nás. Nabádá k naslouchání, poznávání a respektování nevědomých sil, které ovlivňují škodlivě i blahodárně všechny aspekty našeho života. Moderní racionalita bez podílu intuice může vést k záhubě. Jung se tedy zabýval nejen intimními potřebami lidské duše, ale působil i jako jasnozřivý myslitel planetárního významu. V roce 1953 začala vycházet anglicky první verze jeho Sebraných spisů.

K Jungovým nejpřekvapivějším dílům patří kniha o fenoménu UFO (Moderní mýtus, 1958) a nejskandálnějším spisem je patrně Odpověď na Joba z roku 1952, kde se osobně vyrovnává s archetypem temného božství, které může být příčinou neuróz.

Přesto byl svým způsobem člověkem věřícím. „Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na nekonečno, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců, znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život.“ To jsou inspirativní slova muže, který zcela změnil pohled na moderního člověka a jeho duši.