Minulý týden jsme představili rané projekty mladého nadaného architekta Pavla Janáka, které reagovaly na tehdejší tvorbu vídeňského inovátora Otto Wagnera i jeho pražského pokračovatele Jana Kotěry. (Více čtěte zde.)
Hlávkův most od Pavla Janáka z let 1909-1912
Janák (1882–1956) na sebe výrazně upozornil jak svým návrhem na dostavbu Staroměstské radnice, tak projektem Hlávkova mostu – prvního betonového mostu přes Vltavu v Praze. V průběhu jeho stavby (v roce 1911) však mladý projektant došel k závěru, že kotěrovská moderna již zašla ve své racionalitě příliš daleko a že hrozí nebezpečí ztráty jejího emocionálního náboje.
Rozložit a znovu zkonstruovat
V té době byl zaujat novým výtvarným směrem, který se zrodil v Paříži zásluhou geniálního umělce Pabla Picassa (1881–1973) – kubismem. Jeho principem bylo rozložit zobrazovaný předmět (portrét, krajinu nebo zátiší), jenž je po destrukci a analýze znovu konstruován, aniž by byl zbaven své předmětnosti (za první kubistický obraz je považováno Picassovo plátno Avignonské slečny z let 1907–8).
Výtvarný kubismus zaujal i některé naše výtvarníky – Bohumila Kubištu, Emila Fillu, Antonína Procházku, Josefa Čapka, Václava Špálu či Otto Gutfreunda. Janák jejich tvorbu obdivoval a nakonec dospěl k názoru, že kubismus lze určitým způsobem aplikovat i v architektuře.
Inspiraci hledal i v pozdní gotice (např. sklípkové klenby) nebo Santiniho barokní gotice. Chodil rovněž kreslit krystaly do mineralogických sbírek Národního muzea – tyto studie jsou dodnes zaznamenány v jeho pověstných skicářích.
Od krystalů byl už jen krůček ke kresbám domovních průčelí a krystalicky tvarovaných interiérů. Šlo o dynamické formy šikmých ploch a Janák měl zřejmě pocit, že našel ten správný recept na léčbu nudné pravoúhlé racionální architektury. Své krédo vtělil do textu s příznačným názvem Hranol a pyramida, který publikoval v roce 1912 v časopise českých kubistů Umělecký měsíčník. Píše v něm mimo jiné: „Architektura oproti přírodnímu stavění jest vyšší činností; spojuje v sobě – všeobecně – činnosti dvě: vyhovění lidskému účelu a umělecké vyjádření, tj. abstrakci hmoty. Proto její celek spojuje v sobě i dvě soustavy tvoření: technické hranolové dvojploché stavění a abstraktní přetváření hmoty trojplochou, ať již šikmou nebo křivkovou soustavou. Dle toho, který z obou podnětů architektury má převahu, utváří se i její celkový charakter“.
Dialog kubismu a baroka
První kubistická stavba na světě vznikla na Janákově projekčním stole již v roce 1911 a v následujícím roce byla dokončena: Jakubcův rodinný dům v Jičíně. Vidíme-li však ranou studii a definitivní tvar, je patrné, že architekt své dílo velmi zjednodušil a z konceptu dramaticky protvářeného průčelí zbylo jen málo. Lépe se mu vedlo u další stavby, respektive adaptace barokního Fárova domu v Pelhřimově (1912–1913) s výrazným novým štítem, balkonem, nárožním arkýřem a portálem.
Janákova adaptace barokního Fárova domu v Pelhřimově (1912–1913).
Dokázal, že oba dynamické styly, baroko a kubismus, spolu velmi dobře komunikují. V téže době vznikají i další stavby, byť již ne tak výrazné: Drechselův domek v Pelhřimově, jez v Předměřicích a hrobka malíře Felixe Jeneweina na kutnohorském hřbitově. Připočtěme ještě několik nerealizovaných soutěžních projektů a návrhy kubistického nábytku a originální keramiky – zejména vázy, dózy a kávové servisy produkované družstvem Artěl, které Janák založil s Gočárem, a Pražskými uměleckými dílnami.
Kubistický design od Pavla Janáka
Fenomén architektonický kubismus na čas zaujal ještě několik dalších projektantů: Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Ladislava Machoně, Emila Králíčka, Otakara Novotného nebo Oldřicha Lisku či Vladimíra Fultnera. Nicméně převážná většina projektantů zůstala vůči kubismu imunní. Ti konzervativní byli nadále věrni doznívajícímu historismu a secesi, ti radikálnější pak Kotěrovi a jeho moderně, v níž spatřovali tu jedinou správnou cestu k budoucí moderní architektuře. Janákovi nevyšel ani sen o rozšíření stylu do Evropy: vše skončilo u modelu kubistického průčelí domu od francouzského výtvarníka Raymonda Duchampa-Villona z roku 1912.
Zklamaný Janák v roce 1913 s kubismem definitivně skoncoval, někteří jeho kolegové se pokoušeli styl ještě vzkřísit po první světové válce. Ovlivnil však několik německých expresionistů v čele s architektem Bruno Tautem, kteří na něj navázali ve své tvorbě na počátku 20. let (v roce 1914 se s českým kubismem mohli setkat na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem).
Film a hrana
Konečně jeho ozvěny najdeme i ve filmových výpravách té doby – stačí se podívat na slavný filmový horor Roberta Wieneho Kabinet doktora Caligariho z roku 1920. Svérázný styl byl později zapomenut, a pokud byl připomínán, pak spíše jako kuriózní odbočka moderní architektury.
Obnovenému zájmu se těší až v poslední době: několik domů, které dosud existují, je památkově chráněno, úspěšně se vyrábějí repliky kubistického designu, a vznikají dokonce stavby, které se jím inspirují, a to konečně i v zahraničí, což by Pavla Janáka jistě potěšilo. Jednu stavbu od zahraničních architektů si dokonce můžete prohlédnout už nyní – a v Praze. Jde o administrativní budovu na nároží ulic Šaldovy a Pobřežní v pražském Karlíně od Švýcarů Mathiase Müllera a Daniela Niggliho z ateliéru EM2N, která se právě dokončuje.
Neklidný experimentátor Janák však kubismem v architektuře zdaleka neřekl své poslední slovo, jak ostatně uvidíme příště…