Púvodní stati přibližuje Vladimír Czumalo historii zahradních měst, jejich začátky v Anglii a pozdější oblibu v dalších zemích – zejména Německu a Rakousku-Uhersku.
Celý koncept vznikl díky hnutí Arts and Crafts a s přispěním osobností jako byli John Ruskin, William Morris, Ebenezer Howard nebo Hermann Muthesius. Ti chtěli vytvořit nový princip městského bydlení v satelitních zahradních čtvrtích s rodinnými domky obklopenými malými zahradami. Město v zeleni se tak mělo stát kritickou reakcí na nevzhledná a z hygienických hledisek nevhodná průmyslová předměstí, primárně bylo tedy určeno pro méně movité.
V Británii vznikaly první příklady takových oblastí. Spojoval je jednotný urbanistický plán, přítomnost veřejné zástavby a zpravidla i jednotný architektonický ráz. Ne všude se ale podařilo takový náročný koncept realizovat beze zbytku.
Čas družstev
Autor sice uvádí jako první pražský příklad zahradního města střešovickou Ořechovku z počátku 20. let, ale vystopovat lze nepochybně i případy starší. I kdybychom nechali stranou přece jen poněkud velkoryseji řešené vilové enklávy, jako byla část Bubenče, Smíchova (Hřebenky) nebo Královských Vinohrad, byly tu i pokusy hodně blízké těm anglickým nebo německým s výraznou sociální složkou, primárně tedy určené pro střední třídu. Jmenovat lze například zástavbu hradčanských bašt z let 1910–1914, jejíž autoři Vlastislav Hofman a Vladimír Zákrejs se na britský vzor odvolávají, stejně jako na již realizované Kotěrovy dělnické kolonie, zejména tu v Lounech. Významnou úlohu sehrály i odborné texty Rudolfa Stockara, jednoho z autorů zástavby hradčanských bašt, a Rudolfa Welse.
Realizovaná vize. Školu a většinu domků – od řadových až po vily – navrhla trojice Brožek, Polívka a Mentberger.
Zásadní roli při budování prvorepublikových zahradních měst nejen v Praze sehrálo zakládání stavebních bytových družstev podporovaných státem. Czumalo o tomto důležitém fenoménu píše: „Stavební bytová družstva působila jako důležitá investorská skupina (v letech 1921–1923 postavila více než polovinu všech pražských novostaveb) a současně motivovala domácnosti k úsporám (...). Československý stát i hlavní město Praha družstva výrazným způsobem podporovaly, nejčastěji výhodným prodejem stavebních pozemků, snižováním i promíjením poplatků i daní a výjimečně došlo i k přímé finanční podpoře.“ V případě Spořilova sehrál zásadní roli ředitel Městské spořitelny Václav Sklenička, který výstavbu čtvrti pro úředníky inicioval.
Koncept Spořilova, který se nachází v katastru Záběhlic, vypracoval profesor pražské techniky Josef Bertl se spolupracovníkem Josefem Barkem a zahradním architektem Josefem Sinkulem. Urbanismus byl promyšlený a přitom jednoduchý. Centrem bylo rozlehlé a protáhlé Roztylské náměstí, jemuž v jeho vyvýšené části dominuje kostel, pak jsou zde paralelní hlavní třídy s alejemi a síť drobných ulic.
Jak zdůrazňují autoři, měli projektanti stále na paměti, komu jsou domky určeny. Jde tedy o skromnější formy bydlení, i když se v rámci zástavby stavěly i větší vily. Nezapomnělo se ani na moderní školu, sokolovnu nebo biograf, některé objekty však nakonec realizovány z finančních důvodů nebyly (centrální budova, divadlo). Plány jednotlivých staveb pak vznikaly v ateliéru Bertlových žáků a asistentů Karla Polívky, Vlastimila Brožka a Jana Mentbergera, Ti navrhli jednotlivé typy domků, projektovali školu i kostel zasvěcený sv. Anežce České.
S jeho stavbou však byly problémy, neboť se nepodařilo sehnat dost peněz. Nakonec byl tedy realizován skromnější návrh, vypracovaný ruským emigrantem Nikolajem Pavlovičem Paškovským a Janákovým žákem Stanislavem Režným.
Pokácet, natřít...
Dominantním stylem Spořilova je konstruktivismus. Většina domků má sice sedlové nebo valbové střechy, ale je zřejmé, že i výraz staveb měl být prostý a domy měly řadu typizovaných prvků i jednotné světle šedé omítky (výjimkou byly vlastní vilky projektantů Polívky a Mentbergera, které měly ploché střechy a keramický obklad, obdobný dům si postavil i Brožek – výjimečně však nikoli v Záběhlicích, ale v Ruské ulici ve Vršovicích).
Definitivní projekt kostela sv. Anežky České je pak dílem Nikolaje Paškovského a Stanislava Režného.
Cenná pražská meziválečná enkláva dnes bohužel není chráněna ani jako památková zóna. Valná většina domků je bez citu přestavěna a opatřena často nevhodnými barevnými nátěry. Czumalo k tomu výstižně dodává: „Proč si koupí spartánsky skromný řadový spořilovský domek někdo, kdo chce bazén a potřebuje garážovat dvě auta, motorku a čtyřkolku? Proč se do zahradního města stěhují i lidé, kteří své bydlení zahájí vykácením zeleně na svém pozemku?“
Když už se Spořilov nedočkal ochrany, uvítejme alespoň tuto publikaci, která se nepochopitelně nedočkala podpory příslušné městské části. Snad se najdou autoři, kteří budou mít kuráž připravit obdobné knihy i o dalších pražských zahradních čtvrtích. A snad se potkají na místních radnicích s větší vstřícností.
Spořilov. Největší zahradní město Prahy Vladimír Czumalo, František Rejl, Aleš Jungmann Vydala obecně prospěšná společnost Prostor – architektura, interiér, design, Praha 2015.
