Už na sklonku devatenáctého století se v menších českých, moravských a slezských městech začaly objevovat velmi kvalitní budovy navržené předními osobnostmi naší architektonické scény. Stavěla se nádraží, na náměstích se objevovaly nové radnice, záložny i banky. Přibývalo také divadel nebo spolkových domů, sokoloven, škol, poštovních úřadů a v neposlední řadě i činžovních domů s obchody.
Za příklad tohoto boomu může dnes posloužit Slaný – patnáctitisícové středočeské město, vzdálené půl hodiny jízdy autem od Prahy. Tamní projekty nebyly svěřovány jen významným pražským architektům, ale také místním rodákům. Za všechny jmenujme alespoň čelného představitele takzvané české neorenesance Rudolfa Štecha nebo Plečnikova žáka z pražské Umprum Aloise Mezeru. Pojďme se teď po městě projít a jednotlivé stavby si připomenout.
Od neorenesance k secesi...
Na Wilsonově třídě – bývalé Nádražní ulici – je nepřehlédnutelnou budovou neorenesanční nárožní dům z let 1879–1880 od architekta Antonína Wiehla. Budova se pyšní bohatou výtvarnou dekorací, již tvoří sgrafita – technika, kterou si známý pražský projektant oblíbil. V metropoli v tomto stylu navrhl například budovu městské vodárny vedle Karlova mostu (dnes Muzeum Bedřicha Smetany), několik činžovních domů nebo hřbitov Slavín na Vyšehradě. A samozřejmě známý vlastní dům na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice.
Moderna ve Slaném. Wiehlův neorenesanční dům.
Na Wiehlův odkaz navázal i jeho epigon Rudolf Štech, autor budovy s tanečním sálem, který tvořil součást někdejšího hotelu Bílý beránek (1884), a také projektant budovy Okresní hospodářské záložny se sgrafity Mikoláše Alše. Podobné Štechovy stavby zdobí také centrum Plzně.
Ve Slaném pak naproti Wiehlovu domu najdeme další ukázku historismu, budovu Městského divadla z let 1881–1884, tentokrát v podání přednosty pražského stavebního úřadu Jindřicha Fialky, autora věže letenské vodárny nebo paláce Staroměstské tržnice v Rytířské ulici. Honosnou Wilsonovu třídu ve Slaném uzavírá monumentální a bohatě dekorovaná budova Okresního domu z let 1900–1901, navržená prominentním pražským architektem Janem Vejrychem, autorem obdobně řešeného hotelu Paříž nebo několika nárožních paláců v Pařížské ulici v Praze z téže doby. Vejrychova zdobná neorenesance, doplněná již v detailu o secesní dekor a tradičně zakončená vysokou zvonicí, slavila na přelomu devatenáctého a dvacátého století velké úspěchy a autor byl často zván, aby v českých městech navrhl v tomto stylu radnici, záložnu nebo sokolovnu.
Budovu slánského Sokola ovšem projektoval další významný neorenesancista Jan Zeyer, stálý spolupracovník Wiehlův a bratr básníka Julia Zeyera. Tu ale v původní podobě již nelze spatřit, neboť byla ve dvacátých letech přestavěna Aloisem Mezerou.
Secesi ve Slaném reprezentuje pěkný dům U Lodi v Husově ulici od neznámého autora s pěkně vyvedeným zaoceánským parníkem ve štítu.
Zmínit lze i školu Na Hájích z roku 1912–1913, již navrhl profesor pražské Umprum Ladislav Skřivánek – podivín, který kombinoval prvky secese s historismem a průčelí zdobil sgrafity i různými nápisy. V Praze lze z jeho prací dodnes vidět například podivuhodný činžák v Eliášově ulici č. 5 v Dejvicích nebo mohutnou dostavbu Všeobecného penzijního ústavu v Podskalské ulici na Novém Městě.
... a pak dál až ke konstruktivismu
Také v období první republiky se ve Slaném prosadili významní pražští projektanti. Poštu na Masarykově náměstí navrhli Jaroslav Stránský a Josef Šlégl, Husův dům je dílem Josefa Blechy a rodinný dům v Máchově ulici projektoval tvůrce pražského krematoria Alois Mezera. To jsou vesměs stavby ve stylu moderního klasicismu z konce dvacátých let.
Funkcionalismus pak reprezentuje velkoryse navržená budova gymnázia od Jaroslava Starého z druhé poloviny třicátých let a zejména mimořádně kvalitní objekt Městské spořitelny od Jana Rejchla, Gočárova žáka a spolupracovníka, který se uplatnil zejména v Hradci Králové, kde navrhl soud, banku i nádraží (s Václavem Rejchlem). Spořitelna na nároží ulic Dr. Edvarda Beneše a Husovy s červeným keramickým pláštěm a pískovcovou plastikou na nároží od místního rodáka, sochaře Václava Nejtka pochází z počátku třicátých let. Rejchl je také autorem budovy slánské Umělecké školy.
Štít secesního domu U Lodi v Husově ulici s kuriózní dekorací od neznámého autora.
Práce špičkových pražských architektů pochopitelně inspirovala i místní projektanty a stavitele. Patřil k nim také dnes již zapomenutý Vilibald Hieke, autor kvalitních konstruktivistických staveb.
Proč jsme dnes navštívili právě Slaný? Stojí za to sledovat, co se staví v menších městech, přičemž radost pochopitelně přináší každá kvalitní novostavba, každá zajímavá revitalizace prostranství, náměstí nebo ulic. Moc takových domů a úprav ale bohužel k vidění není. Přitom je na co navazovat. I na výstavbě těchto menších sídel se v minulosti podíleli přední architekti a dílo, které po sobě zanechali, je inspirativní. To se dnes bohužel děje jen sporadicky. Navíc o tento odkaz neumíme příliš pečovat a řada kvalitních objektů tak buď mizí, nebo podléhá necitlivým přestavbám. Ve Slaném si alespoň svého dědictví váží (svědčí o tom i webové stránky města) a všechny zmiňované budovy jsou dnes v dobrém stavu.
