Půlstoletí po vzniku Semaforu se s klasickými písněmi suchého a Šlitra vyrovnávají hudebníci o generace mladší. V době smrti Jiřího Šlitra (1969) nebyla velká část muzikantů hrajících na desce nazvané For Semafor ještě ani na světě – letos na Vánoce od té chvíle uběhne čtyřicet let. Většina z devatenácti semaforských písniček, které si dnešní tvůrci vybrali, ale svědčí o tom, že autorská poetika dvojice ve slamáku a buřince nepotřebuje po té dlouhé době uměle křísit nebo pracně aktualizovat. Naopak se ukazuje, že je Suchého a Šlitrův tvůrčí přístup mnohým ze zúčastněných vlastní – snad i proto, že jim je dnes právě tolik, kolik bylo Suchému v době, kdy své texty psal, podobně jako Suchý se Šlitrem jsou to silné autorské osobnosti. Nenačichlé cynizmem tuzemského „šoubyznysu“.
Mohlo to celé skončit nemastně neslaně: „tributové“ desky, které u nás vzniknou, obvykle obsahují šlágry příslušného autora či interpreta přezpívané bez velkých změn lidmi s pěknými hlasy, obyčejně ze stáje vydavatelství, které desku k poctě dotyčnému vydává. Něco podobného se snadno nabízí i u hitů semaforské dvojice S+Š, která vždy dbala na to, aby písničky byly pro lidi a většina z písní „zakladatelů české pop-music“ skutečně nakonec zlidověla.
Co jsme měli k obědu „Ivan už je v Čechách natolik dlouho, že už by měl umět alespoň jednu písničku od Suchýho a Šlitra,“ říká na desce For Semafor v úvodu duetu Toulaví zpěváci Zuzana Navarová o svém spoluhráči Ivanovi Gutiérrezovi. Těžko to někdo jiný řekne líp; písničky Semaforu jsou čímsi na způsob slabikáře domácí pop-music. Cover verze by měla písničku znovu „odhalit“, bez ohledu na střídání módy a hudebních generací. Muzikanti na desce For Semafor vybírali jinak než samotný Jiří Suchý pro vzpomínkové CD, vydané před čtyřmi roky u Supraphonu – v tom, co je semaforské „best of“, se s Jiřím Suchým shodli jen ve čtyřech písních – Pramínek vlasů, V kašně, Krajina posedlá tmou a ve Šlitrově jídelním lístku Co jsem měl dnes k obědu.
„Když jde po ulici Gott nebo Matuška, holky vykřikujou: jú Gott, jú Matuška, a když potkají mě, prskají si do dlaně nebo nejvejš křiknou knedlíky se zelím,“ konstatoval kdysi Jiří Šlitr. Z kapely Midi Lidi, která tu na „knedlíky se zelím“, tedy píseň Co jsem měl dnes k obědu vrší vlastní sloky ze života pořadatele koncertů až do šestiminutové stopáže, by snad měl plaše vtipný JUDr. Šlitr radost. Podobně se Suchým a Šlitrem souzní Vypsaná fiXa (Míč), Jan Burian s kapelou Křehcí muži (Na vrata přibili můj stín), první nahrávka Ecstasy of St. Theresa v češtině (Blázen a dítě) i Tata Bojs, kteří tu v písni V kašně přejali od Suchého možná nejtvrdší rým své rokenrolové kariéry („slečna Vlasta/ víno chlastá“). Přemysl Rut výběrem málo známé skladby Jsem za mřížemi nejspíš překvapí i znalce a členy fanouškovského Jonáš klubu.
Hlavní zprávou o tom, co pro dnešní muzikanty znamenají písně Suchého a Šlitra, je několik výjimečných momentů alba; to když kapela DVA posune zvukomalebnost originálu písničky Vyvěste fangle dál pomocí vlastní, vymyšlené řeči; když se spojením kapely Magnetik s Robertem Nebřenským promění Blues touhy po světle v lynchovsky ponurý, čtyřminutový horror. Když dvojice Kazety opustí „machistickou rozšafnost“ originálu a namísto kovboje mizejícího v Krajině posedlé tmou nechá zpívat dívku, kterou muž v sedle právě opouští. Nebo když se v dravě coltraneovském pojetí jazzmana a básníka Jana Štolby změní píseň Propil jsem gáži v nadčasovou hymnu těch, kdo si vybrali podobně nepraktická zaměstnání.
... a já vám vyznám lásku Vytknout se dají drobnosti: kapela OTK se na fotce v bookletu nepozná, což asi naštve hlavně samotné muzikanty; že je na desce zařazený Zatrestband s jiskřivou, ale zcela konvenční bigbandovou verzí Tak abyste věděla, potěší jedině pamětníky, pro které je třeba vysoko posazený hlásek výtvarníka Petra Nikla v notoricky známém Pramínku vlasů přece jen silný šálek kávy – Zatrestband má tedy nejspíš úlohu generačního tmelu, ruky podané autentické generaci původního Semaforu. „Nikdo neví kolik je v nás touhy ten míč do hry vrátit zpět,“ zpívá Vypsaná fiXa v úvodu desky. Mičuda autorské poetiky S&Š je znovu ve hře o desítky let mladších tvůrců, to se albu povedlo. Logickým pokračováním zdařilého výkopu je pak přihrávka samotnému Suchému: autorské album s ním chtěl v 90. letech natočit už česko-americký kytarista Ivan Kral. Deska For Semafor naznačuje, kde k případné spolupráci s Jiřím Suchým leží klíč.
Dodejme, že album vychází u nezávislého labelu Klíče, za nímž stojí producent a publicista Pavel Klusák.
