Její historie se začala psát před 35 lety - 1. ledna 1977 byl vydán dokument který obsahoval Prohlášení Charty 77. Společenství lidí usilujících o dodržování lidských práv se začalo formovat v roce 1976 při soudním procesu s představiteli kulturního undergroundu.
Impulzem pro vznik Charty se pak stalo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto dokumenty zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975 přijal i tehdejší československý komunistický režim, ale ve skutečnosti se jimi neřídil.
První přípravná schůzka rodící se Charty se konala 10. prosince 1976. V pražském bytě Jaroslava Kořána se tehdy sešli Václav Havel, Pavel Kohout, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a Václav Vendelín Komeda. Dohodli se na tom, že by bylo dobré založit trvalou občanskou iniciativu. Dalších schůzek se pak účastnili například Ludvík Vaculík, Jiří Hájek, Petr Uhl, Pavel Landovský či Pavel Bergmann.
Václav Havel na snímku ze 70. let.
Během prosince byl precizován text prohlášení, které se obracelo na tehdejší režim s výzvou, aby dodržoval zákony. Hotový dokument dostal název Charta 77. Jeho autoři zároveň oznámili, že vzniká volná občanská iniciativa, která se bude zasazovat o dodržování lidských a občanských práv.
Zveřejnění Charty 77
Prvními mluvčími Charty se stali bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. Mezi Vánocemi a Novým rokem své podpisy pod text připojilo 242 lidí. Do ledna 1990 se k Chartě přihlásilo přes 1800 signatářů a jen 25 z nich svůj podpis veřejně odvolalo.
Charta 77 a represePrvní obětí represí byl mluvčí Charty Jan Patočka, který byl v březnu 1977 zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky (na mozkovou příhodu a selhání srdce) zemřel. Navzdory věznění a perzekuci však činnost Charty pokračovala. Do listopadu 1989 vydala 572 závažných dokumentů k různým politickým a společenským jevům, Charta též zaštiťovala řadu dalších iniciativ a pomohla tak vytvořila prostor pro přechod k demokratickým změnám v Československu v roce 1989. Charta 77 ukončila oficiálně činnost na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992, kdy ve svém závěrečném prohlášení konstatovala, že dohrála svou historickou úlohu. |
Plánovanému zveřejnění Charty na Tři krále policie zabránila. Chartisté se snažili vhodit do schránek 242 obálek s textem dokumentu, tři obálky chtěli doručit osobně ČTK, Federálnímu shromáždění a vládě. Podařilo se však poslat pouze 40 obálek, zbytek zabavila Státní bezpečnost. Obálky tehdy rozváželi Václav Havel, Ludvík Vaculík a jako řidič Pavel Landovský.
Text Charty 77 však vzápětí vyšel v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. V československých oficiálních médiích před listopadem 1989 nikdy publikován nebyl.
Charta 77 se neprofilovala jako základna k opoziční politické činnosti a nepředstavovala žádné "vyhlášení války" vládnoucímu režimu. Nezpochybňovala jeho legitimitu a chtěla vést dialog. Přesto ji však komunisté vnímali jako ohrožení své moci. "Sestavily ji nejlepší mozky opozice, je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí," řekl později tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.
Anticharta
Proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň. Již 7. ledna vyšel v Rudém právu první článek o Chartě pod titulkem Čí je to zájem. O pět dnů později se pak v témže periodiku objevil dnes už legendární článek Ztroskotanci a samozvanci, který charakterizoval signatáře jako "sluhy a agenty imperialismu, zaprodance či sionisty".
Vrcholem kampaně byla takzvaná anticharta, kterou koncem ledna přijali umělci na shromáždění v Národním divadle. Kromě toho režim zasahoval proti disidentům i silou - zatýkáním, výslechy, domovními prohlídkami, nutil je také k vystěhování z republiky.
