„Ráno jsem jela na služební cestu k březovským vodovodům. Musela jsem vyrazit hrozně brzo, hned prvním autobusem do Brna. Ten byl narvaný k prasknutí. Přistupovali lidé a říkali, že nás obsadili Rusáci. Dojela jsem na brněnské nádraží a jenom jsem tam vlezla, celé jej zavřeli. Lidé byli vyjevení, nevěděli, co se děje. Při cestě jsem potkala kolegu a říkal, že teď to bude stejné jako v roce 1938,“ vzpomíná na první den okupace jednaosmdesátiletá pamětnice Sylva Kohoutová.
  |
V roce 1968 pracovala Kohoutová v brněnském Geotestu. Z původního sídla podniku v centru Brna sledovala mladá inženýrka dění v ulicích města. „Na Náměstí Svobody například lidé házeli do připravené krabice své legitimace sovětského přátelství. Podepisovalo se také 2000 slov,“ přibližuje situaci v Brně po začátku okupace pamětnice. První tři dny po vpádu se prý lidé orientovali hlavně podle toho, co slyšeli v rozhlase nebo televizi. „Jakmile se v televizi zavelelo, že se má proti okupantům něco provést, lidé to okamžitě udělali,“ dodává.
Brněnské Náměstí Svobody se stalo jedním z center protestů.
Invaze jí však narušila plány. Už nějaký čas se totiž chystala se svojí kamarádkou na několikadenní výlet do Rakouska. Získaly výjezdní doložku a peníze cestu. Vyrazit měly 24. srpna. „Měly jsme vymyšlenou trasu kolem celého Rakouska a rozhodovaly jsme se, zda jet, nebo ne. Nakonec jsme odcestovaly 28. srpna,“ vypráví Kohoutová.
První zastávku si obě kamarádky naplánovaly ve Vídni. Když se ale večer chtěly ubytovat v jednom z tamních hotelů, personál je místo do pokojů poslal do utečeneckého tábora. „Jakmile jsme řekly, že jsme z Česka, odpověděli nám: Tady nic nedostanete, běžte do lágrů. Ve Vídni byl jeden zařízený už asi pět dní. Jinde nás prý teď neubytují. ‚Co máme dělat?‘ ptaly jsme se. ‚No, buďte rády, alespoň neutratíte peníze a běžte,‘ řekli nám. To bylo strašně trapné,“ vzpomíná pamětnice.
Na pohřbu syna jsme slyšeli vojenská letadla. Jejich zvuk si pamatujeme dodnes, vzpomínají manželé na rok 1968 |
Automaticky je brali jako utečence. Aby neutrácely, dostaly na cestu do lágru zadarmo jízdenky na tramvaj. „Vzpomínám si, že jsme všichni byli ve velkých halách, ve kterých vedle sebe byly naskládané postele s papírovými prostěradly. Staraly se o nás řádové sestry. Strávily jsme tam s kamarádkou jen na jednu noc, ale byli tam i lidé, kteří tam dřepěli třeba už dva tři dny. S sebou jsme měly taky chleba, sádlo, škvarky a cibuli. Odmítaly jsme v lágru jíst jejich jídlo, ráno jsme si ze slušnosti vzaly jen keksy,“ popisuje noc strávenou ve vídeňském táboře Kohoutová.
Podle inženýrky celá Vídeň okupaci v Československu hodně prožívala. Ne tak ale zbytek Rakouska. „Ve Vídni se Čechům hned snažili vyhovět. Dojely jsme ovšem do Salzburgu a tam jako když utne. Po celém zbytku země nikdo nevěděl, co se v Česku děje,“ vysvětluje.
Na emigraci jsem nikdy nepomyslela
O tom, že se v Československu něco přihodí, tušila pamětnice podle svých slov několik měsíců dopředu. „Doma jsme tenkrát ladili i televizní kanál z Rakouska. Měsíce před invazí na něm mluvil doktor Hugo Portish (rakouský novinář, pozn.red.), který tenkrát celou politickou situaci rozebíral a opravdu to podle jeho slov vypadalo, že do Československa armády brzy přijdou,“ vysvětluje Kohoutová.
‚Chtěl jsem vidět barikády‘. Brit fotil okupaci v roce 1968 v Praze z převrácené dodávky |
I když dostala možnost ihned po začátku okupace vycestovat na Západ, na samotnou emigraci jednaosmdesátiletá pamětnice nikdy nepomyslela. V Československu ji držel mimo jiné vztah k jejímu malému synovci. „V Salzburgu jsme s kamarádkou potkaly Němce, který nám říkal, že bychom udělaly dobře, kdybychom se nevracely. Ale mě vůbec nenapadlo, že bych mohla odejít pryč. Nejsem ten typ. Měla jsem tehdy ročního synovce, ke kterému jsem strašně tíhla. Sice jsem nebyla doma vázaná přímo svojí vlastní rodinou, ale tenhle ten vztah byl jakési pouto,“ zamýšlí se pamětnice.
Podle Kohoutové také mohla invaze vojsk Varšavské smlouvy dopadnout mnohem tragičtěji. Je dle ní jisté, že změnila lidské životy. „Co se mělo stát, to se stalo. A myslím si, že to ještě relativně dobře dopadlo. Mohl být například nějaký hrozný masakr. Okupace prostě změnila životy lidí, ty se ale stejně mění i tak,“ uzavírá pamětnice.
