Žije v malém domě na samotě uprostřed lesů Jizerských hor společně s tříletou Rozárkou a osmiletou Maruškou. Sbírku, kterou prostřednictvím Nadačního fondu pomoci podpořilo více než 3375 dárců, se podle svých slov musela nejdříve naučit přijmout.
Bena, kamarád a tatínek. Životní příběh zesnulého záchranáře Michala Beneše inspiruje |
„Ze začátku jsem byla proti sbírce. Říkala jsem si, že každý má svých starostí dost. Nerada si o něco říkám. Kamarádi mě ale přesvědčili, říkali ať myslím na holky. A tak jsem ji podepsala. Zpočátku to bylo velmi čerstvé, trvalo mi asi týden, než jsem se na sbírku podívala. Protože to nejsou jenom peníze, ale i povzbudivé vzkazy. Jsou krásné,“ říká přítelkyně Michala Beneše Simona a dodává, že jenom žasne.
„Nemůžu uvěřit, že se vybrala taková částka. Chtěla bych poděkovat lidem a vzkázat, že si toho s holkama nesmírně vážíme. I těch vzkazů, které tam nechali, a které holkám čtu. Vážím si energie, co nám dali. Díky tomu teď budeme mít život jednodušší, i když nám to Míšu nevrátí ani trochu. Holky ale budou tam, kde vyrůstaly s ním. Tento dům a místo budou mít spojené s tatínkem,“ vyjadřuje vděčnost za to, že jim finance umožní v domě žít i nadále.
Pilot Michal Beneš zahynul při letecké nehodě 22. března 2019.
Zájem a podpora nejen lidí v okolí, ale i těch, které nezná, ji překvapily. „Hodně jsem nad tím přemýšlela. Myslela jsem si, že jsou lidé často uzavření do sebe, hrabou si na svých hromádkách a nestarají se o okolí. Ale ono to tak vůbec není. Je to velmi pěkné a příjemné zjištění. Hřeje mě to u srdce a dělá mi to radost. Není to jenom o každém z nás, ale když se přihodí něco takto strašného, jsme schopní nejenom poslat peníze, ale i vzkazy a pomáhat psychicky,“ povídá o své zkušenosti.
Na Náchodsku se zřítil při cvičném letu vrtulník firmy DSA, po dopadu začal hořet. Zemřeli dva lidé |
Zejména u známých se na druhou stranu setkala s tím, že se ji báli potkat, jelikož nevěděli, jak reagovat. „Pak se jim ale dost ulevilo, protože zjistili, že jsme v pořádku a nějak fungujeme. Asi jsem se se smrtí vyrovnala jinak, než je standardní postup, ačkoliv jít mezi lidi i třeba jen do obchodu, trvalo zhruba měsíc. Otevřeně o tom ale mluvím, i o Míšovi. Velmi mi také pomohla kniha Moje milá smrti. Příběh a prožívání autorky mi přišly jako přes kopírák. Byly tam momenty, kde jsem se smála a smích mi velmi pomáhá,“ sdílí, jak se vyrovnávala se šokem, na který se podle ní nedá nijak připravit.
Děti mi svou lehkostí pomáhají
„Holky dokážou celou situaci i mé prožívání hodně odlehčit. Nejenže si u vzpomínání pobrečíme, ale i se u toho zasmějeme. Míša nám chybí a je nám smutno, ale je to zvláštně příjemný pocit, že na něj můžeme vzpomínat s usmířením, s klidem, láskou. Je to hodně silné a nemám důvod být naštvaná,“ vypráví Simona s tím, že se ode dne, kdy partner zahynul, setkává až s neuvěřitelnou laskavostí všude, kam jde.
„Setkávám se s tím i mezi lidmi, které jsem dříve neznala, nebo kteří s námi nemají nic společného. Není to tedy jen o finanční pomoci. Moc si jí ale samozřejmě vážíme. Umožní nám třeba i vyřešit problémy s příjezdovou cestu, bydlení tady není úplně lehké,“ dodává. Je také rozhodnutá finančními prostředky pomoci i dalším lidem, které například potkala podobná životní situace. „Když tu možnost teď budu mít, přijde mi to jako povinnost. A těším se na to. O jedné mamince s dětmi jsem se nedávno dozvěděla.“
Rozloučení s tatínkem, kamarádem, pilotem vrtulníku Letecké záchranné služby a členem Horské služby Jizerské hory Michalem Benešem.
Tatínku, děkuji ti za nej školu na světě
Simona Kratochvílová pak vzpomíná, jak s mužem Michalem vždy plánovali, že začnou s otužováním v zamrzlé přehradě, ale společně už to nestihli. „Když umřel, tak jsem si řekla, že to zkusím. A to jsem šíleně zimomřivá. Kamarádka, která se otužuje, říkala: ‚Vezmi si termosku s horkým čajem, ručník, udržuj jednotné tempo, nezastavuj a nezapomeň dýchat!‘“
Simona tehdy s otužováním začala v Jablonecké přehradě, která měla 6 stupňů. Příběh má ale úsměvné pokračování. „Měla jsem z ničeho nic najednou až euforickou radost. Další týden se přidala kamarádka, následující týden další maminka ze školy, kam chodí dcera a vyvrcholilo to tím, že každé pondělí, středu a pátek ráno chodíme společně s rodiči, dětmi i učitelkami plavat do přehrady. Dáme si čaj a je nám krásně,“ popisuje s potěšením Simona, jak se otužování ujalo i v rámci Svobodné školy v Jablonci nad Nisou. Právě tu dříve pro dceru Marušku vybojoval tatínek Michal, ačkoliv Simona ze začátku upřednostňovala klasický vzdělávací systém. Pak ale změnila názor a dnes je vděčná, že se její muž nenechal odradit.
„Nevím, jak to učitelky dělají, ale v první třídě jsme v hloučku stáli před školou a přemlouvali plačící děti, aby šly domů, protože se škola zamyká. Dcera Maruška napsala Míšovi vzkaz: Tatínku, moc ti děkuji, kvůli tobě chodím do nej školy na světě.“
