Nejen legendární podplukovník Josef Mašín, ale i řada dalších vojáků ukrývala zbraně, další chystali odchod do zahraničí, jiní začali pracovat zpravodajsky. Bylo však třeba, aby se někdo chopil vedení odboje.
Neděle 19. března 1939 v Praze byla ve znamení dvou událostí. Nacisté uspořádali na Václavském náměstí vojenskou přehlídku, velký počet Pražanů však více zajímalo, že toho dne byl konečně zahájen prodej v prvním moderním velkém obchodním domě Bílá labuť.
  |
Dva generálové – sibiřský hrdina bojů s bolševiky, původem Rus Sergej Vojcechovský a bývalý úspěšný rakousko-uherský důstojník Josef Bílý – měli toho dne jiné zájmy. Z Prahy odjeli do Brna za bývalým ruským legionářem generálem Sergějem Ingrem, aby zjistili, jak se k okupaci staví důstojníci na Moravě. V té době již sám Ingr přes pplk. gšt. Václava Lysáka (umučeného nacisty v červenci 1942) sondoval, jak myšlenku odboje přijmou důstojníci jeho sboru.
S HLAVOU VZTYČENOU: Vojenský historik na popravištiPrvní světová válka přervala jeho studium chemie na České vysoké škole technické a pražský rodák František Pohunek (* 17. 2. 1896) po absolvování školy pro důstojníky pěchoty v záloze ve Steyeru musel na frontu. V listopadu 1915 v hodnosti kadeta padl do ruského zajetí a v říjnu 1916 se přihlásil do československých legií. V říjnu 1917 odjel z Ruska do Francie a konec války jej zastihl v hodnosti nadporučíka v bojích u Terronu. Po návratu do vlasti se zúčastnil bojů o Těšínsko a na Slovensku a v armádě již zůstal. Absolvoval Válečnou školu, prošel různými útvary a jako podplukovník gen. štábu se v září 1933 stal v Praze profesorem válečných dějin na Válečné škole (pozdější Vysoké škole válečné). V srpnu 1937 se stal přednostou IV. (vojensko-historického) oddělení Památníku osvobození, předchůdce dnešního Vojenského historického ústavu. Během mobilizace v září 1938 však působil jako náčelník štábu III. sboru v Jihlavě. Za okupace se zapojil do Obrany národa, ale 7. srpna 1941 jej v Praze zatklo gestapo. Po Heydrichově příchodu do Prahy byl 1. října 1941 odsouzen k trestu smrti a týž den zastřelen v 16.30 hod. v dělostřeleckých kasárnách v Praze–Ruzyni. V roce 1947 byl obětavý vlastenec a historik povýšen in memoriam do hodnosti brigádního generála.  Pražský rodák František Pohunek (* 17. 2. 1896) po absolvování školy pro důstojníky pěchoty v záloze ve Steyeru musel na frontu. |
Schůzku zahájil jemnou narážkou Vojcechovský, když prohodil, že armáda bude zrušena, ale pro československé důstojníky bude mít práci generál Čankajšek v Číně. Ingr rázně namítl, proč odcházet do Číny, když vojáci budou mít doma dost práce? Na to reagoval s úsměvem generál Bílý: „Tak vidíš, Vojcechovský, co jsem ti říkal. Na Ingra nemusíš chodit od lesa. S ním můžeš hovořit otevřeně a k věci…“
Nyní již začala zcela otevřená debata o nutnosti vzniku velké ilegální skupiny. Další schůzky mezi trojicí generálů probíhaly již v pražském bytě generála Bílého v Mikulandské ulici, který zde vytyčil hlavní organizační směrnice k vybudování celostátní vojenské organizace nazvané na jeho návrh Obrana národa. V ní měl každý okres vytvořit ilegální rámcový prapor a ty měly být spojovány v pluky a divize. Zároveň se začalo s organizací odchodu vybraných vojáků do zahraničí, zpravodajskými aktivitami, budováním spojení se zahraničím a přípravou sabotáží. Hlavním cílem Obrany národa bylo celonárodní povstání, které mělo vypuknout ve vhodný okamžik vývoje budoucí války po dohodě s československým zahraničním odbojem.
Po výzvě Edvarda Beneše z Londýna k odchodu Ingra do zahraničí v červnu 1939 a nutném stažení se Vojcechovského do ústraní stál nyní v čele Obrany národa jen sedmašedesátiletý armádní generál Josef Bílý. Podléhali mu zemský velitel v Čechách generál Hugo Vojta, zemský velitel na Moravě generál Bohuslav Všetička a také velitel Obrany národa v Praze generál Bedřich Homola.
Masový charakter této organizace a s ním spojená nedostatečná konspirace kopírující do značné míry předválečnou čs. armádu však okupantům umožnila záhy drtivé údery. K první velké vlně zatýkání došlo koncem roku 1939, generál Bílý musel odejít do ilegality, ale gestapu stejně neunikl a 14. října 1940 byl zatčen. Na popravišti v ruzyňských kasárnách dal 28. září 1941 popravčí četě svůj poslední povel vojáka: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“ Na jeho místo nastoupil ruský legionář generál Bedřich Homola, užívají krycí jméno Ataman. Kvůli zradě byl však zatčen v Praze 31. prosince 1941 a popraven v Berlíně 5. ledna 1943. V dopise na rozloučenou napsal: „O mé oběti nepíši, jest samozřejmá.“
PEKLO PROTEKTORÁT12. díl seriálu LN Předchozí díly seriálu Peklo protektorát čtete zde. |
Ztráty vojenského odboje v protektorátu početně předčí bojové ztráty nejedné z evropských zemí protihitlerovské koalice. Jen na Moravě bylo z 830 důstojníků první garnitury Obrany národa 122 popraveno, 93 umučeno, osm padlo v přímém boji, 317 vězněno. Vedle stovek důstojníků zahynul ze 137 československých generálů za války každý šestý a ze 408 důstojníků generálního štábu zaplatil životem odpor k okupantům každý sedmý. Jen v berlínském Plötzensee zemřelo pod gilotinou šest českých generálů a 102 důstojníků!
Ani opakované údery gestapa však ty nejstatečnější vojáky na svobodě neodradily. Vznikaly nové skupiny vojenského odboje a dále živily touhu po odčinění Mnichova a osvobození okupované vlasti. Vše vyvrcholilo v květnu 1945 na pražských barikádách, kdy vojáci z marné mobilizace v září 1938 opět uléhali slovy básníka Jaroslava Seiferta „mlčky do plamene...“. Nikdo to nemohl lépe charakterizovat než nacistický státní ministr pro Čechy a Moravu a válečný zločinec Karl Hermann Frank, který při výslechu v červnu 1945 o vypuknutí povstání řekl: „Byli jsme překvapeni, že československá armáda nezanikla…“
ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY: Okupace na rozhlasových vlnáchMasový vliv vysílání rozhlasu se u nás výrazně projevil již v roce 1934 při finále světového šampionátu ve fotbale, v němž Čechoslováci v Římě podlehli nešťastně Itálii 2:1 až v prodloužení, a především potom v září 1938 při vyhlášení mobilizace československé armády. To si vojáci po okupaci velmi dobře uvědomovali ve svých odbojových plánech. Pozadu ale nezůstali ani nacističtí okupanti, kteří se během protektorátu snažili ovlivňovat posluchače prostřednictvím horlivých kolaborantů typu redaktora Aloise Kříže, přezdívaného Čechy „ubrečený Lojza“. Tragický začátek okupace Samotný začátek okupace však začal v pražském rozhlasu tragicky, když při příjezdu nacistických vojáků na Vinohrady 15. března 1939 slovenský redaktor Radiojournalu Pavol Donner, překladatel Masarykových spisů a knih Karla Čapka do maďarštiny, nenáviděný maďarskými nacionalisty, slovenskými luďáky i sudetskými Němci, spáchal sebevraždu skokem ze šestého patra do dvora vinohradské rozhlasové budovy… Umně vytvořené věty Zpočátku se redaktoři rozhlasu snažili sabotovat nové pořádky jako 19. března 1939, když na Václavském náměstí probíhala německá vojenská přehlídka. Reportér František Kocourek tehdy předstíral neznalost němčiny, naivitu a šifroval své skutečné smýšlení o dané situaci do umně vytvořených vět: „Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí. Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla pod sebou.“ Kocourek však ani v dalších dnech neslevil a 5. dubna 1939 vystupuje v rozhlase se svou přednáškou O slávě živého slova, kde mimo jiného řekne: „Nesmírné a úžasné bohatství je řeč. Obrátit se k rodné řeči, to jako by člověk popřel svou vlastní duši. Nechť za každých poměrů je české slovo nejen čisté, ale i rovné. Nechť se nehrbí, nepodlézá a nepochlebuje. A když se ctí nemůžete mluvit, mlčte!“ Není se co divit, že byl Kocourek v roce 1940 z rozhlasu „odejit“ a nakonec zahynul 13. května 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Rozhlasové vlny naplno ovládli „uplakaní Lojzové“ a jejich kariéru ukončilo až 5. května 1945 povstání, které právě Aloise Kříže zastihlo v rozhlase, po jehož dobytí jen o chloupek unikl smrti při lynči. O dva roky později, v březnu 1947, byl nakonec rozhodnutím soudu popraven za kolaboraci. MJ  Kolaborant Alois Kříž, Čechy přezdívaný jako „ubrečený Lojza“.  Statečný František Kocourek při vysílání z německé přehlídky. |
