Roušky podle současných vládních nařízení musí děti nosit i během vyučování, odložit je během hodiny mohou pouze žáci prvního stupně základních škol. V mateřských školách je malé děti zatím nemusí nosit vůbec
  |
I přes to, že jsou roušky stále jediným nástrojem, který při správném používání účinně brání šíření koronaviru, se mezi některými rodiči zvedá vlna nevole proti jejich nošení ve vzdělávacích zařízeních. Jejich argumenty se přitom týkají nejen negativního vlivu na zdravotní stav jejich dětí, zejména pak škodlivosti vydechování a následného vdechování oxidu uhličitého a dusíku, ale i vlivu roušek na psychiku a komunikační dovednosti jejich potomků.
Povinné roušky při vyučování. Opatření připravila i pražská hygiena, ta nařídí také roušky na venkovních akcích |
Rouška sice zcela zakrývá celou dolní polovinu obličeje a na první pohled se tedy může zdát, že mezilidskou komunikaci ve školách, především pak tu slovní, bude výrazně ztěžovat. Podle pedagoga a odborníka na komunikaci z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jana Jiráka, kterého server Lidovky.cz oslovil, je ale nutné si uvědomit, že když spolu lidé hovoří, komunikují spolu i neverbálními prostředky.
„Neverbální komunikace má tu velkou výhodu, že se chová redundantně, tedy většinou totéž sdělení říká více prostředky. Vyřazení úst z vizuálního kontaktu – což roušky skutečně dělají – tedy dětem pochopení sdělení jistě do jisté míry ztěžuje, ale v zásadě je nezbavuje možnosti porozumět, co lidé kolem nich vyjadřují,“ říká expert.
Nošení roušek sice pro vzájemnou komunikaci představuje složitost, avšak ne tak velkou, aby ji nějak zásadně ovlivňovalo. Komplikace jistě mohou nastat, ale Jirák tvrdí, že děti jsou dostatečně vnímavé na to, aby i v rouškách byly schopné komunikovat bez větších problémů. „Myslím, že z hlediska vyjadřování a pochopení emocí a nálad je ochuzení o signály nabízené konfigurací svalů spodní části obličeje včetně úst minimální. Prostě sdělení děti ,vyčtou‘ z jiných signálů.“
Napomoci snazší komunikaci v rouškách mohou i samotní učitelé. Učinit tak mohou jak neverbálními signály, kterými mohou být již výše zmíněná gesta a mimika, tak i těmi verbálními. Důraz by přitom měl být kladen především na co nejpreciznější mluvu.
A právě v tomto bodu vidí Jirák i jedno z pozitiv, které s sebou nošení roušek ve školách může přinést. „Myslím, že závažné riziko narušení výuky roušky nepředstavují. Naopak – protože chybí opora ve sledování pohybu úst, mohou vést i k bezděčnému nácviku preciznější výslovnosti. Možná nás roušky povedou k lepší artikulaci, k pomalejší mluvě, k preciznější a přehlednější větné stavbě,“ dodává.
Američtí vědci vidí v rouškách tři možné problémy
Roušky během vyučování musí žáci nosit i v zahraničí. K jejich vlivu na komunikaci během výuky se pro New York Times vyjadřovali američtí psychologové. Profesor aplikované psychologie univerzity v Torontu Kang Lee poukázal v souvislosti s rouškami na tři možné problémy, které by mohlo jejich neustálé nošení způsobovat při interakci dítěte s ostatními spolužáky nebo učiteli.
Jako první problém Lee uvádí zhoršenou schopnost identifikace osob. Děti mladší 12 let se totiž podle něj u jednotlivých osob často fixují na jednotlivé rysy tváře, či gesta, podle nichž jednotlivce následně identifikují, což rouška, která zakrývá celou spodní polovinu obličeje, výrazně ztěžuje. S gesty obličeje a mimikou se pojí i druhý problematický bod, podle Leeho možná ten nejdůležitější. Pohyby obličejového svalstva vyjadřujeme velké množství emocionálních informací, proto zakrytí – byť jen části obličeje – může představovat zásadní problém z hlediska porozumění emocionálních gest nebo správného pochopení sociální interakce mezi jednotlivci.
Jazyky či zpěv by se mohly vyučovat ve štítech. Učitelé si stěžovali na opatření znemožňující výuku |
Třetí bod pak podle Leeho souvisí s řečí. Velké množství informací během rozhovoru rozpoznáváme i vizuálně, tedy např. sledováním pohybu úst a mimiky, a k fixaci na neverbální vizuální složku řeči pak dochází ve vysoké míře právě u dětí, zejména těch mladších.
Podle Davida Lewkowicze, vedoucího vědeckého pracovníka v Haskins Laboratories a Yale Child Study Center, se menší děti při komunikaci nesoustředí na oči, ale fixují svou pozornost právě na ústa. „Děti tráví spoustu času tím, že hledí na ústa osoby, která s nimi komunikuje. Snaží se tímto způsobem ovládnout vlastní rodnou řeč. Vstřebávají nejen sluchové podněty, ale hlavně ty vizuální,“ uvedl pro New York Times Lewkowicz. Zakrytá spodní část obličeje tedy může výrazně komplikovat schopnost porozumění nejen obsahu sdělení, ale i identifikace samotného mluvčího.
Avšak tvrdit, že povinnost nosit roušky v té míře, jak je tomu u nás, by nějak zásadně ovlivňovala komunikační schopnosti dětí, je nesmyslné. Lewkowicz dodává, že roušky, respirátory, masky a jiné ochranné prostředky zakrývající ústa a nos sice nejsou pro komunikaci u dětí ideální, ale pokud si tohoto faktu jsou vědomi rodiče i např. učitelé, lze nedostatky, které užíváním těchto ochranných prostředků vznikají, snadno vyrovnat třeba zvýšenou komunikací pomocí gest.
S tím souhlasí i Lee a dodává: „Děti se umí velmi dobře adaptovat. Dokonce mnohem lépe než dospělí. Navíc se velmi rychle učí. Nemyslím si, že by se rodiče měli roušek bát.“
