Ve věku 96 let zemřel publicista Antonín Jaroslav Liehm. Velkou část života prožil v exilu |
S LN si povídal nejen o francouzských prezidentských volbách, ale i o Milanu Kunderovi a současné žurnalistice. Na té mu vadí, že přestala dbát o krátké články.
Lidovky.cz: Jak se máte? Zdraví slouží?
Slouží mi přiměřeně. Je mi třiadevadesát let, až vám bude stejně, tak to budete vědět. Chybou je, že mi už nechodí nohy, chodím jen s oporou.
Lidovky.cz: Co právě čtete?
Čtu Eseje o české literatuře od Sylvie Richterové. Je to nádherná knížka, měli byste o ní napsat velký článek. Jsou tam autoři jako například Vaculík, Kosík, Havel, Kundera nebo Škvorecký. Z velké části jde o texty, které už někdy vyšly, Sylvie Richterová z nich udělala sborník.
Lidovky.cz: Vy jste dlouho žil ve Francii, teď o víkendu tam proběhne první kolo prezidentských voleb. Kdo je váš favorit?
Zvítězí nejspíš Emmanuel Macron, zástupce středu. Sympatický je mi svým způsobem i Jean-Luc Mélenchon, ten ale určitě nevyhraje. Pak jsou tam lidé, kteří patří do koše, zejména paní Marine Le Penová.
Lidovky.cz: Máte ohlasy přátel z Francie? Nebojí se, že Le Penová volby vyhraje?
Přátelé si myslí, že sice vyhraje v prvním kole, ale pak už ne. V prvním kole zvítězit určitě může, kandidátů je hodně, ve druhém kole však neuspěje.
Lidovky.cz: Volební kampaň je už od začátku plná překvapení, došlo k nim v pravicových i levicových primárkách. Připouštíte, že by mohlo k překvapení dojít i v prvním kole?
Zajímavé by samozřejmě bylo, kdyby se Benoît Hamon a Mélenchon dali dohromady – pak by mohli i vyhrát. To se ale nestane. V tuhle chvíli to vypadá na Macrona, ale překvapení na poslední chvíli nemůžeme vyloučit.
Lidovky.cz: Když zmiňujete Hamona, co si myslíte o jeho volebním sloganu, jímž je zavedení základního příjmu?
O zavedení základního příjmu se mluví už léta, není to nic nového. Myslím, že by to nebylo špatné, nedomnívám se ale, že by ho prosadili.
Macron ztratil absolutní většinu. Le Penová chce rozpuštění parlamentu a nové volby, krizi ale nevytěžila |
Lidovky.cz: Vy si pravidelně voláváte s Milanem Kunderou. Bavíte se třeba io politice?
Málo, máme sice stejný názor, ale žádné velké politické diskuse nevedeme. I když Kundera své poslední knížky napsal ve francouzštině, stále je to český spisovatel a Francie mu taky jde trochu na nervy. Měl jsem dříve kamaráda, který byl americkým dopisovatelem New York Times ze střední Evropy. Pak se přestěhoval do Francie, šel do penze a dlouho jsme se neviděli. Pak jsme si zavolali a setkali se po létech v Avignonu. Sedl si u oběda a řekl: „A teď tři minuty o zdraví, pak si budeme povídat.“ No a s Kunderou je to podobné.
Lidovky.cz: Má Kundera ještě přehled o tom, jaká literatura dnes vzniká v České republice?
Myslím, že o té úplně nové už ne, taky má svá léta a méně čte, bolí ho oči. Kdybych to ale měl říci natvrdo, ona už v současnosti skoro žádná literatura není, i když vychází spousta knížek. Jestli je to ale literatura, to bych nerad posuzoval. Říkám si, jestli ji vidím já špatně, nebo ji oni píšou špatně? Nevím, ve svém věku si netroufám říci, kdo se mýlí.
Lidovky.cz: Našel byste ale přece jen mezi současnými autory někoho, o kom byste řekl, že stojí za přečtení?
Nečtu zase tolik, abych vám to mohl říct. Z poezie asi Karel Šiktanc, ty nové věci bych opravdu nerad hodnotil.
Lidovky.cz: Vraťme se ještě k Francii. Žil jste tam dlouho, prezidentů jste zažil hned několik. Ke komu jste měl nejblíž?
Vždycky se mi líbil Francois Mitterrand. Jednou mi zavolal velvyslanec a řekl mi, že Mitterrand pojede do Prahy. Co by tam měl dělat, ptal se. Odpověděl jsem mu dvě věci, které mě okamžitě napadly: za prvé, že by měl jet do Lán k Masarykovu hrobu, a za druhé, že by měl s sebou vzít dvě Masarykovy dcery, Aničku i Herbertu. Také jsem mu doporučil, aby pozval na oběd nebo snídani disidenty. Za dva dny mi velvyslanec zavolal a řekl, že Mitterrand souhlasí. Jediný problém prý je, že nemají kontakt na Masarykovy dcery. Odpověděl jsem mu: „To máte jednoduché, zvednete telefon a zavoláte na americké, britské, italské a německé velvyslanectví, které je stále zvou, tam vám adresy dají.“ Zajímavé bylo, že jediný, kdo ty adresy neměl, byli Češi.
Lidovky.cz: Kdy jste byl ve Francii naposledy?
Než jsem se odstěhoval sem, tady v Praze teď začínám čtvrtý rok. Byl bych už ve Francii klidně dožil. Přišel jsem tam, když mi bylo pětačtyřicet let. Žena je také Češka, novinářka, psala i do Lidových novin. Byli jsme přesvědčeni, že tam dožijeme, pak ale doktoři řekli, že potřebuje trvalou péči, a museli jsme jet do Prahy. Nevracel jsem se tedy proto, že by se mi stýskalo – já byl vždy jednou nohou v Čechách a vždy mě zajímalo, co se tu děje. Tím, že umím jazyky, jsem se ale cítil všude doma, ať už ve Francii, Anglii nebo Německu. Vždy jsem se ale staral o české věci. Od rána do večera jsem pracoval, abych si vydělal na živobytí, večer jsem si pak sedl a psal do českých časopisů.
Lidovky.cz: Jak se jako novinář díváte na rozmach takzvaných alternativních zdrojů, jinak nazývaných jako fake news, o kterých se mluví například v souvislosti s Donaldem Trumpem?
Já se už raději k politice moc nevyjadřuji, protože v ní nejsem. Kupuji si každý den jedny noviny…
Lidovky.cz: Které, jestli se smím zeptat?
Lidovky nebo Právo. Jeden den jedny, druhý den druhé, abych věděl, co se děje. Na řeči o politice jsem už ale starý, Kundera je na tom podobně. Člověk musí vědět, kdy přestat.
Lidovky.cz: Myslel jsem spíš na média než politiku. Jak vidíte jejich budoucnost? Noviny zápasí s poklesem prodejů.
Noviny přežívají, máme tu ale i elektronická média, rozhlas, televizi. Já už na ta moderní média nejsem, vždy jsem měl někoho, kdo ty věci dělal technicky za mě, takže jsem se to nikdy nenaučil. Chci ale říct, že noviny jsou pořád novinami, které komentují, vyjadřují se, mají názor. To mi dnes trochu chybí, a týká se to i Lidovek. Tisknou se články na jednu, dvě i tři strany. To už nejsou noviny, ale sborníky. Je mi trochu líto, že skutečné noviny trošku zmizely.
Lidovky.cz: Je pravda, že dnes se prosazuje koncept denního časopisu místo novin.
Měly by to ale pořád být noviny a nezáleží na tom, jestli na papíře, mluvené nebo na internetu. Já když si dnes koupím noviny, tak je přečtu za pět minut, protože jsou tam ohromné texty. Dělat noviny znamená, že víte, co chcete, a musíte na tom pracovat. Myslím, že v novinách se nyní na textech málo pracuje. Když vám někdo pošle text, který má dvě tři stránky, ta krásná práce spočívá v tom, udělat z něj text na půl stránky. Takovou práci si ale dnes nikdo nedá. Ptám se různě, proč ty dlouhé texty tisknete? Vždyť se to dá říci daleko stručněji. Odpovídají mi, že na to není čas. Ale o tom přece noviny jsou – nejkrásnější práce v nich je podle mě redigovat cizí text.
Lidovky.cz: Máte pravdu, ale lidí v novinách skutečně ubylo, to můžu za svoji praxi potvrdit.
Když jsme začínali s Literárkami v 60. letech, kolik nás bylo? Taky tři nebo čtyři lidi… V dlouhých textech je dnes spousta věcí, které by měly zmizet. Novináři mi říkají: Na to nemáme čas. Ptám se potom: Na co tedy čas máte? Noviny přece nejsou zkrácené knížky.
Macron, nebo Le Penová? Francie při eurovolbách zažije těsný souboj |
Lidovky.cz: V České republice, ale i v jiných zemích se hodně mluví o rozdělení společnosti. Zažil jste už někdy společnost tak polarizovanou, jako je dnes?
Ale ona vždycky byla, za první republiky byla také polarizovaná. To je i práce novin – aby v nich ta polarizace byla vidět, abyste z nich poznali, komu ty noviny fandí. Na druhou stranu ale musí noviny zůstat objektivní a být dobře napsané.
PŘÍLIŠ STARÝ NA POLITIKU
To, že syn prvorepublikového advokáta uměl jazyky, předurčilo mnoho událostí v jeho životě. Když v dubnu 1945 sháněl mezinárodní Červený kříž lidi, kteří se zvládnout domluvit i jinak než svou mateřštinou, přihlásil se mezi nimi i Antonín J. Liehm. Úkolem jeho i dalších dobrovolníků bylo pomáhat lidem, kteří se vraceli z koncentračních táborů.
Tehdy byl už rok členem komunistické strany, angažoval se v její ilegální buňce. V roce 1948 nastoupil do tiskového odboru ministerstva zahraničí, po roce dostal výpověď, aby se tam na sklonku 50. let vrátil. Na podzim roku 1968 ho režim vyslal jako zástupce Československého státního filmu do Paříže. Pracovně tam byl rok, pak se rozhodl zůstat coby exulant. Ve Francii se svým reformním komunismem dobře zapadl mezi dobové levicové intelektuály. To byla druhá významná událost, kdy se mu hodila jazyková vybavenost.
Dodnes se vyjadřuje s pohrdáním o těch, kdo vstupovali do KSČ od sedmdesátých let do převratu. Vadí mu, že to udělali z čirého oportunismu, kvůli funkcím a pracovním místům, ne kvůli přesvědčení, že socialismus je to správné státní zřízení. Do současné politiky už se ale svými vyjádřeními moc míchat nechce. Nanejvýš podotkl, že nevidí důvod k účasti ve volbách do Evropského parlamentu nebo že Václav Havel byl skvělý člověk, ale mizerný politik. Těžko si taky představit, že by se politických komentářů úplně zřekl člověk, podle něhož má z každých novin jasně znít jejich názor od první stránky do poslední.
Vedle politiky spojil svůj život s novinařinou, především s literární a filmovou kritikou. V 60. letech vedl zahraniční a filmovou rubriku Literárních novin, v kinematografii ho okouzlila nová vlna, kam patří třeba Miloš Forman nebo Ivan Passer. V cizině se nejdříve věnoval přednášení na univerzitách, pak začal v Paříži v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale, do češtiny přeložil řadu francouzských románů. Po sametové revoluci se pracovně vrátil domů, stal se předsedou redakční rady kulturního dvouměsíčníku Listy. Fyzicky však do Prahy přibyl až v roce 2013.
