‚Byl to dobrý vyjednavač.‘ Zesnulý exministr Vrba miloval fabriky a úspěšně zprivatizoval Škodovku
Bývalý ministr průmyslu Jan Vrba se po odchodu z politiky stal úspěšným obchodníkem. Na snímku z roku 2001 jsou za Janem Vrbou čepice z továrny Fezko.
| foto:
Dan Materna,
MAFRA
Premium
Doporučujeme
Praha -
Bývalý ministr průmyslu v první polistopadové české vládě zemřel ve středu 4. listopadu ve svých 83 letech. „Říkal, budu chodit do práce, dokud tam trefím. A já na to: tak ti na krk dáme cedulku, kam jdeš, a lidé tě tam dostrkají,“ vzpomíná na Jana Vrbu jeho manželka Vladimíra.
Poslední rozloučenís Janem Vrbou se koná v pátek 13. listopadu od 15 hodin v obřadní síni krematoria v pražském Motole. |
„Je mi líto, že odešel. Vážil jsem si ho. Byl to dobrý ministr a jako kolegové v kabinetu premiéra Petra Pitharta jsme si po lidské stránce velmi rozuměli. Ale transformační představy jsme měli jiné,“ řekl pro Lidovky.cz bývalý ministr hospodářství Karel Dyba. Vrba však podle něj měl velké manažerské schopnosti, což se ostatně projevilo i v tom, jak řídil ministerstvo a řešil věci procesní a mikroekonomické povahy.
Hlavní ideový rozdíl mezi Vrbou a ostatními panoval v otázce, kudy dál s odstátněním socialistických podniků. Zatímco on viděl jako nejlepší prodej podniků zahraničním zájemcům, Václav Klaus, v první polistopadové československé vládě ministr financí a pak český premiér, prosazoval kuponovou privatizaci. Do jeho nejužšího týmu patřil i Dyba.
„Jan Vrba byl poctivý, slušný úředník, dělal profesionálně svou práci, ale ideově byl jinde. Byl to typický osmašedesátník, který věřil, že socialismus je reformovatelný. Stejně jako ostatní ekonomové spjatí s reformním rokem 1968. Proto byl odpůrcem širších privatizací,“ řekl pro Lidovky.cz Dušan Tříska, další člen Klausova týmu a duchovní otec kuponové privatizace.
Úspěch má jméno Škoda
Vrbovo jméno je ovšem spojeno zejména s úspěšnou privatizací mladoboleslavské Škody. „Byl to především on, kdo jednal s Volkswagenem. Byl přesně ten typ, co umí vyjednávat s firmami,“ podotkl Dyba. Do boje o zásluhy na dnešním úspěchu podniku se ale Vrba se skromností sobě vlastní nikdy nehrnul. „Takových Škodovek mohlo být víc,“ posteskl si pouze v seriálu exkluzivních rozhovorů na Lidovky.cz Budovatelé kapitalismu. Připraveny měl totiž další prodeje.
Dyba i Tříska se ale shodují v jednom: Vrba neměl žádné politické krytí. Stěží tak mohl prosadit cokoliv. „Byl osamocen. I v rámci Občanského hnutí, kterého byl členem,“ říká Dyba.
Jan Vrba po skončení Pithartovy vlády veřejnou scénu opustil. Stal se spolupracovníkem švédské společnosti, která hledala v porevolučním Československu zajímavé investiční příležitosti. S jedním z partnerů této společnosti krátce nato založili skupinu PCTC. Ta později koupila Fezko Strakonice, tradiční českou textilní továrnu, proslavenou zejména výrobou teplých vzorovaných čepic, takzvaných zmijovek. V roce 1998, jak vzpomíná Michael Tělecký, po následujících 21 let nejbližší spolupracovník a další spolumajitel PCTC, začala restrukturalizace podniku.
Vrba s instinktem znalce potenciálu podniků začal připravovat změnu zaměření na výrobu textilií pro automobilový průmysl. Firma brzy dodávala mladoboleslavské Škodě. „Byl dobrý vyjednavač. Bylo nutné postarat se o to, aby restrukturalizace byla úspěšná a aby Fezko dávalo lidem v regionu i nadále práci. Abychom nebyli vnímáni jako nějací tuneláři, což byl zrovna postoj k investorům, který tehdy v Česku nebyl úplně neobvyklý,“ podotýká Tělecký.
Zbylá část Fezka, kam patřily i zmijovky, se později spojila s výrobcem klobouků Tonak. „Z někdejšího socialistického podniku se snažil udělat industriální firmu moderního střihu,“ popisuje Tělecký, který má v Tonaku na starosti prodejní a marketingovou strategii.
Kreativec a vynálezce
Ve Vrbovi se podle Těleckého neprojevoval jen manažer, ale také technik s řadou nápadů. Třeba tím, že by se z odpadu při výrobě plstěných klobouků, tedy ze zbytků králičích kožek a chlupů, dalo vyrobit biohnojivo. Příprava výroby je hotova, nyní se hledá způsob, jak nové biohnojivo uvést na trh.
Jako kreativec ovšem Vrba fungoval i v oblasti vnitřní struktury podniku a jeho řízení. „Poslední léta věnoval rozšiřování a prohlubování spolupráce s univerzitami a výzkumnými pracovišti. Cílem bylo třeba vylepšení strojního parku a výrobních procesů Tonaku,“ popisuje Tělecký.
Tonak se po zbylou část života stal hlavním životním plánem Jana Vrby. Ještě do června tam byl předsedou dozorčí rady a prostřednictvím svého podílu v PCTC také majitelem 12 procent akcií. Dokonce se asi před dvěma lety ve svých 81 letech rozmýšlel, zda nepůjde do Tonaku dělat ředitele. „Manžel prostě miloval fabriky,“ vzpomíná jeho manželka Vladimíra Vrbová.
Po návratu do politiky netoužil. Ačkoliv se o něm před volbami v roce 1998 uvažovalo jako o ministrovi průmyslu a pak mu byl nabídnut post šéfa Fondu národního majetku. „O jeho ambicích vrátit se zpátky do politiky jsme se poměrně často bavili, někde u večeře na služební cestě, a on říkal, že ministrem už jednou byl a že to není něco, do čeho by se chtěl vracet. Říkal, že se v komerční sféře cítí daleko svobodněji,“ vzpomíná Tělecký. Spolu s ostatními členy bývalé vlády Petra Pitharta se ovšem pravidelně scházeli, obvykle před Vánocemi v malostranské restauraci U Vladaře.
Po politické stránce měl Jan Vrba podle Těleckého v určitou dobu názorově relativně blízko k sociální demokracii, s některými členy udržoval kontakty, ty však zhruba před 15 lety ukončil.
Sportovec až do konce
Všichni, kdo Jana Vrbu znali, vyzdvihují další věc: byl nesmírně pracovitý. A to mu vydrželo až do poslední chvíle. „Říkal, budu chodit do práce, dokud tam trefím. A já na to: dobře, tak ti na krk pověsíme cedulku, kam jdeš, a lidé tě tam dostrkají,“ vzpomíná i v této těžké chvíli s humorem jeho manželka.
Jeho smrt ji, stejně jako jeho přátele i známé, zaskočila. „Ještě 4. října jsme byli v Itálii a měli tam dost náročný sportovní program. Celý den v terénu a teprve večer zpátky do hotelu. Najeli jsme tam 700 kilometrů na kole,“ kroutí hlavou bývalá československá reprezentantka v běhu na lyžích, která mu stála po boku po téměř čtyři desetiletí.
Znali se od jejího raného mládí a dohromady se dali na lyžích při soustředění lyžařské školy, na níž paní Vladimíra učila. Textilana, kde byl Jan Vrba tehdy náměstkem generálního ředitele, školu – řečeno dnešními slovy – sponzorovala. Dodávala dětem lyžařské kombinézy. Jan Vrba rád s humorem vyprávěl, jak se snaží manželku na lyžích předehnat, ale s bývalou šampionkou nemá šanci.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
