Jak herecký idol vysvětloval Darině Křivánkové v Berlíně, Bílý dům by měl přestat špehovat své občany… Ale zato by mohl povolit odstřel paparazziů
Pokud má v současné době Hollywood nějakou hvězdu číslo 1, pak je to George Clooney. Na jedné straně sexsymbol, nejžádanější starý mládenec na planetě, který se pravidelně umísťuje v čele anket o nejpohlednějšího muže světa. Na druhé straně muž, který režíruje a produkuje důležité a ještě ke všemu výborné politické filmy. Všichni o něm mluví s respektem. Americký filmový tisk o něm píše jako o „momentálně nejdůležitějším muži Hollywoodu“. Na titulu oscarového vydání časopisu Life byl právě on: díky nominaci za režii a scénář k filmu Dobrou noc a hodně štěstí a za herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Syriana. Navíc Dobrou noc… mělo šanci i na titul film roku.
Pro svou popularitu by už George Clooney nemusel hnout prstem, přesto jezdí poctivě na velké filmové festivaly do Evropy, do Berlína třeba přijel představit film Syriana.
Dostat se na seznam novinářů, kterým poskytne rozhovor, byl problém i pro zástupce renomovaných západoevropských deníků, o někdejším východním bloku ani nemluvě. V lobby berlínského hotelu Regent se vztekali kolegové, kteří se ke Clooneymu nedostali, a my ostatní jsme odjížděli postupně výtahem do čtvrtého patra, kde nás nacpali do dvou apartmánů.
Trochu to připomíná maturitní zkoušku: musíte přijít o hodinu dřív, dlouho čekáte, pak vám slečna přijde říci, že za patnáct minut, za deset, za pět půjdete na řadu, přesunete se „na potítko“ a pak to proběhne velmi rychle. Vstrčí vás do hotelového pokoje, kde stojí muž u malého kulatého stolku a usrkává kávu ze šálku. „Hi, how are you?“
Má pevný stisk ruky, dokonale profesionální úsměv a oči, kterým uvěříte cokoli. Usedá do červeného sametového křesla a povytáhne si nohavice černých kalhot s jemným proužkem. Mluví rychle, skoro překotně, sebevědomě, nepůsobí dojmem, že má pár nacvičených odpovědí, které stále opakuje. Nebavilo by ho to. Často odbíhá od jednoho tématu ke druhému, jako by uvažoval nahlas. Jeho hluboký, nakřáplý hlas je sexy, i když mluví o prezidentu Bushovi nebo hurikánu Katrina.
Dobře ví, že je v pozici, kdy ho lidé chtějí poslouchat, přesto se netváří státotvorně, občas zavtipkuje, tu a tam udělá obličej, a když se zasměje, tak hodně nahlas. Má neuvěřitelně bílé zuby. Umí rychle vzbudit dojem, že s ním můžete mluvit prakticky o všem, nevykrucuje se. Sluší se ale začít od Oscarů.
* Tři nominace za dva různé filmy, to se v historii Oscarů ještě nikomu nepodařilo. Která z nominací vám udělala největší radost?
Nečekal jsem žádnou, nejvíc mě překvapilo, že jsem se dostal do společnosti Stevena Spielberga a Anga Leeho. Toho si nesmírně považuji. Ale úplně nejúžasnější by bylo, kdyby Oscara vyhrálo Dobrou noc a hodně štěstí, ačkoli nejsem producent a pro Oscara bych si nešel. Tenhle film jsem dělal pro svého otce. Já osobně bych sice nic nevyhrál, ale bylo by to pro mě největší zadostiučinění. (Clooney nakonec získal Oscara za vedlejší roli v Syrianě.)
* Promiňte, ale v souvislosti s vaším úspěchem mi nejdou dohromady informace, které se objevily v tisku, že jste snad měl pomýšlet na sebevraždu. Prý jste říkal, že už takhle nedokážete žít…
Ano, větu „že se takhle nedá žít“ jsem skutečně řekl v jednom rozhovoru pro rádio, ale ještě k tomu patřilo mnoho dalších vět, jako že si nezasloužím být takový lazar, protože jsem se ošklivě zranil atd. Jenže to sestříhali, vytrhli z kontextu a pustili to na jednom celostátním rádiu. Všichni to slyšeli a navíc to citovaly různé noviny. Můj kamarád, režisér Steven Soderbergh se mě pak ptal, jestli mu nechci něco říct, jestli nemám nějaké problémy. Tak jsem mu řekl: „Jasně, chtěl jsem se oddělat, protože s tebou dělám už tak dlouho.“ Víte, kdybych si ze všech těchhle překroucených informací měl dělat těžkou hlavu, tak už jsem se dávno zbláznil. Před pár dny třeba vyšlo v Guardianu, že nesnáším Michaela Moorea. To není pravda. Jeho filmy mi nejsou zrovna blízké, nedívám se na věci tak jako on, ale v rozhovoru bych ho nikdy nenapadl.
* Jak se proti takovým fámám bráníte?
Nijak. Bylo by pro mě samozřejmě docela pohodlné, kdyby existoval zákon, který by umožňoval střílet na paparazzi. To je ale nesmysl. Nicméně absolutní svoboda tisku se mi nelíbí. Když porušíte zákon, tak za to musíte pykat. Jenže na určité věci zákony neexistují. Nelze mít například zákon, který by nařizoval dobrý vkus. Musí tedy existovat něco, co je nad zákonem.
* Morálka?
Ano, to by bylo samozřejmě ideální, ale nefunguje to. Morální kodex je sice naprosto jasně daný, ale každý si ho vykládá jinak.
* Když se ohlédnete za svou kariérou, který moment byste označil za zlomový?
Večer, kdy se odvysílala první epizoda seriálu Pohotovost. Tehdy se mi absolutně změnil život. Šel jsem spát jako nikdo a probudil se jako hvězda. Už předtím jsem hrál v několika seriálech, ale nebylo to nic extra: přes den jsem byl tajný policajt a večer rocková hvězda. Byly to prostě pitomosti, ale Pohotovost, to byla úplně jiná třída, přinejmenším prvních pár let to byl velmi dobrý seriál. Velkou roli hrálo i to, že jsme dostali nejžádanější vysílací čas, čtvrtek deset hodin večer. Za šestnáct let se na NBC v tu doby vystřídaly jen dva seriály, a najednou tam pustili Pohotovost. Dobrý pořad, dobrý čas a změnil se celý můj život.
* Otravuje vás popularita, komplikuje vám život?
Naučil jsem se z ní těžit. Když je člověk slavný v osmnácti, tak je tu velká pravděpodobnost, že skončí na kokainu. Ale když se nahoru dostáváte dlouho a pracně, berete slávu docela jinak. Navíc v cestě nahoru hraje velkou roli štěstí. Kdysi mě za Batmana div nepopravili a za roli v Zakázaném ovoci jsem div nedostával ceny. Ty dva filmy jsem točil jen pár týdnů po sobě a mezi jedním a druhým jsem se opravdu nestal lepším hercem, jen jsem měl víc štěstí.
* Populární herec také snáz nastartuje kariéru režiséra…
Na režírování se herec dá, když ztloustne, začnou mu padat vlasy a má dost toho komandování na place. To je jedna verze. Ta druhá je taková, že chcete něco sdělit a máte chuť pracovat kreativněji než dosud. Víte, když točíte s bratry Coenovými nebo se Stevenem Soderberghem, tak už se vám pak opravdu nechce dělat s každým. Oni jsou velmi specifičtí, jsou to brilantní technici, jsou originální, dokáží se pohybovat mezi žánry, při natáčení s nimi se nikdy nenudíte. Když nepočítám Stephena Gaghana, s kterým jsem natočil Syrianu, tak jsem vlastně posledních pět let pracoval jen se Soderberghem a Coeny.
* Od koho jste se jako režisér nejvíce naučil, právě od nich?
Já se neučím, kradu. Samozřejmě od Stevena a Joela s Ethanem nejvíc. Ale i od Mikea Nicholse nebo Sidneyho Lumeta, když jsem dotočil Milujte svého zabijáka, poslal jsem jim oběma omluvné dopisy. Kradu i od Roberta Altmana, třeba způsob, jakým jsou vedeny dialogy v Dobrou noc a hodně štěstí, jak tam lidé mluví jen tak mimochodem, jeden přes druhého a skáčou si do řeči. Ale v tomhle případě jsem kradl i ze starých dokumentů, jako byly Primárky nebo Krize.
* A ukradl jste i identitu agenta CIA Roberta Baera pro roli v Syrianě…
Ano, i když ne tak docela. Film není přímo adaptací jeho knihy, takže jsme se nakonec dohodli, že se postava bude jmenovat jinak, přestože se opírá o jeho zkušenosti ve službách CIA.
* Nebylo potom zbytečné přibírat kvůli roli patnáct kilo?
Nebylo, potřeboval jsem se změnit v chlapíka, který je za všech okolností nenápadný a vždycky splyne s davem. Převleky nefungovaly, kila navíc a vousy se ukázaly být nejlepším řešením. Přibral jsem to za měsíc, šlo to nechutně snadno.
* To nebyla jediná oběť pro roli, při natáčení jste se prý vážně zranil.
Ano, poranil jsem si páteř při natáčení scény mučení. Muselo se to operovat, mám teď jizvu prakticky přes celá záda. Ještě pořád musím každé dva týdny chodit na rehabilitaci. Bylo to hodně nepříjemné, ale naštěstí nebyla porušená mícha.
* V Syrianě jste nejen hrál, ale také jste ji produkoval. Otevřeně se tam napadá CIA, americká vláda, korupce v nejvyšších kruzích, provázanost společností v ropném průmyslu… Řekl vám někdo na rovinu „tenhle film netočte, je protiamerický“?
Tohle vám nikdy nikdo neřekne. Když se třeba na tiskovce s Georgem Bushem zeptáte na dodržování ženevských konvencí, tak vám poděkují za otázku a hned vyvolají dalšího novináře. Prostě nedostanete odpověď, ale dopředu vám neřeknou „toto a toto téma je tabu“. Tak to funguje všude: nic není zakázáno, ale o určitých věcech se prostě nemluví a k určitým informacím není přístup.
* Byly snahy váš film zakázat, aby se nedostal k lidem?
To by se nejspíš stalo, kdyby byla premiéra před rokem. Ale po hurikánu Katrina se hodně změnilo, změnil se hlavně tisk. Není tajemství, že americká média vládu poslední tři roky trochu šetřila. Máme republikánský kongres, výkonná moc je v rukou republikánů, právní moc jakbysmet. Není nikdo, kdo by stál nad tím a věci kontroloval. Kromě tisku. Tisk se ovšem bál, že bude napadán za to, že není dost vlastenecký. Během války v Iráku na vládu novináři neútočili dostatečně tvrdými otázkami.
Ale v souvislosti s Katrinou se to změnilo, najednou došlo na otevřenou kritiku a novináři hnali naši vládu k zodpovědnosti jako každou jinou. Takže věci se změnily. Dříve jsem často slýchal, že jsem zrádce Ameriky. Proto jsem také natočil Dobrou noc a hodně štěstí, film o pádu senátora McCarthyho, skutečného zrádce Ameriky, a o novinářích, kteří se mu dokázali postavit. Říkal jsem si, že nic horšího než nařčení ze zrady se mi stejně nemůže stát.
* A místo toho přišla spousta nominací na Oscary…
To jsou ale dvě docela jiné věci, reakce filmových odborníků a reakce široké společnosti. Někde mé filmy bojkotovali a vedli proti nim kampaně. Leckdo mi říkal, že mám po kariéře. Kvůli svým politickým názorům. A teď jsem si to ještě zpečetil svými filmy. Nejsem v tom sám. Třeba Sean Penn, Tim Robbins nebo Michael Moore jsou na tom podobně. Jsou proti nim vedeny ostré útoky jako proti zrádcům Ameriky.
Volal jsem tátovi, abych se s ním poradil. Říkám mu: „Tati, mám nějaké potíže.“ A on mi řekl: „Co je, nesplácíš hypotéku? Ne? Tak přestaň fňukat!“ Tyhle věci se dějí a v historii se po spirále vracejí. Každých třicet let nastane v Americe panika. Lidé dostanou strach a v panice začnou dupat po lidských právech. Teď si třeba namlouváme, že je v pořádku, když jeden druhého špehujeme, všude jsou kamery a odposlouchávací zařízení. A vláda říká: Důvěřujte nám a nechte nám volnou ruku. To je absurdní, špehování prostě nefunguje. Nefungovalo to po druhé světové válce, když pronásledovali každého Japonce v Americe, nefungovalo to, když špehovali Martina Luthera Kinga, nefungovalo to za McCarthyho… Přestože to nikdy nefungovalo, děje se to zas a znova. Z čehož plyne, že vládu prostě není možné nechat bez kontroly.
* Jak si tuhle chronickou paniku Američanů vysvětlujete?
Amerika se považuje za otevřenou společnost. A každá otevřená společnost je velmi zranitelná. V určitých klíčových obdobích jsme měli štěstí na vůdce, měli jsme Lincolna nebo Kennedyho. Ale také jsme zažili období, kdy nám takový vůdce chyběl. Jako třeba teď. Tenhle názor nemá zrovna mnoho oponentů. Nemáme nikoho, kdo by nás uklidnil jako Roosevelt, který lidem řekl: Není čeho se bát krom strachu samotného. Nejsem žádný fanoušek Reagana, ale jsem přesvědčený, že kdyby stál v troskách po WTC on, dokázal by pochopit, co se v tu chvíli skutečně děje a jak je třeba reagovat. Řekl bych, že Američanům bylo v zásadě jedno, jestli zvolí Bushe nebo Gorea. Není studená válka, žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, tak co… Ale pak přijde katastrofa, situace, kdy v čele státu musí být skutečný vůdce, a on tam není.
* Veřejné mínění dnes nejvíc ovlivňuje televize, máte pocit, že může lidi zmanipulovat?
Kdysi jsme měli tři kanály, kde byly zhruba stejné zprávy. Strávil je každý, demokrat, republikán i liberál. Dnes je zpravodajské spektrum roztříštěné, takže si vyberete zprávy, které nejvíce vyhovují vašemu politickému naladění, a posloucháme prostě to, co chceme slyšet. Když nechcete, tak se k vám informace z jiného břehu vůbec nedostanou.
* Nemyslíte, že televize a hlavně televizní zábava upadá, že už lidem nabízí jen šmírování cizího soukromí?
Osm z deseti televizních pořadů jsou blbosti, ale i osm z deseti filmů jsou blbosti. Hraju v tom, můžu to docela zodpovědně říct. Samozřejmě že se vždycky snažíte objevit něco dobrého, ať už v televizi nebo ve filmu, ale pořád je to osm ku dvěma. Televizi mám rád, vyrostl jsem na ní. Když jste jeden večer v televizi, vidí vás víc lidí, než kolik na vás přijde do kina. Ale nepopírám, že teď televize prochází obdobím rozkladu, nebo spíš rozostření, lidé ztrácejí schopnost udržet pozornost.
* Překvapilo mě, že jste za Syrianu bral honorář jen 350 tisíc dolarů, předtím to byly řádově desítky milionů. Není riziko jít pod cenu? Nebo už pro vás peníze nehrají roli?
To je vždycky jiné. Někdy se vyplatí chtít fixní částku, jindy procenta z tržeb, jindy děláte zadarmo. Třeba film Bratříčku, kde jsi? jsem točil za půl milionu dolarů, přestože jsem předtím už bral mnohem víc, ale prostě jsem o tu roli hodně stál. Za Dannyho parťáky jsem si řekl maximum, to je typický kasovní film, tam není co řešit, což je taky skvělé. Na druhou stranu Milujte svého zabijáka jsem režíroval zadarmo, Dobrou noc a hodně štěstí jsem dělal za dolar, za jeden dolar jsem to napsal, za druhý natočil. Nemám ani vyhlídku na procenta z tržby, protože černobílý film z padesátých let nebude žádný divácký hit. Ale natočil jsem film, kterému věřím a jsem na něj prostě hrdý.
* Myslíte si, že film má moc něco změnit?
Nejsem naivní, nemyslím si, že nějaký film může změnit svět. Ale může přimět lidi, aby začali o určitých věcech mluvit, aby o nich přemýšleli. Dřív se lidé na ulici, v práci, v restauraci bavili o filmech, které měly politické souvislosti a přímou návaznost na to, co se děje ve světě. Mám pocit, že se to teď vrací, že lidi zajímá, co se kolem nich děje, že přestávají být uzavření ve svém izolovaném soukromí a události za plotem jejich zahrádky jim nejsou lhostejné.
