Expozice, která zahrnuje zápůjčky z mnoha domácích i zahraničních institucí, je grandiózní. Největší podíl na tom má ovšem sám malíř, autor stovek nádherných a vesměs rozměrných pláten. Většina z nich je poněkud ponurá – ostatně jako umělcův život sám.
Přes velké nadání, podporu rodiny i některé projevy uznání trpěl Courbet především svojí povahou. Byla tak přímá, bezelstná a čestná, že se mu v době revolučních změn stala osudnou. Epizodu, kdy se jako jeden z nejpoctivějších členů Pařížské komuny dostal do vězení a nakonec do vyhnanství, expozice připomíná jen letmo a dotýká se pouze nejdůležitějších fakt. Jako by se za ni Francouzi ještě dnes styděli.
A není divu. Po pádu císařství byl Courbet pověřen dozorem nad uměleckými sbírkami v Paříži, které měl ochránit před válečným poškozením. Později však byl obviněn z rozhodnutí nechat strnout Vendomský sloup a použít ho k lití děl, což se nikdy neprokázalo. Přesto vedlo toto nařčení k jeho zatčení, zabavení majetku a v roce 1873 dokonce k útěku do exilu ve Švýcarsku. Zde také malíř zemřel, zřejmě na prasknutí cysty ve slezině.
Byl ale naprosto zdeptán především psychicky. Před soudem se Courbet bránil tak, jak to cítil: „Víte dobře, že nejsem schopen udělat něco zlého,“ opakoval tehdy umělec před rozjitřeným tribunálem.
Jedinou světlou chvilkou před smrtí byla návštěva otce, zemědělce z Ornansu, kde umělec strávil největší část svého života. Gustave Courbet, nejstarší ze čtyř dětí, rád portrétoval své tři mladší milované sestry. Kde by ho napadlo, že jedna z nich, Zoé, bude v době jeho vyhoštění z Francie u úřadů usilovat o to, aby se bratr již nevrátil, a po jeho smrti dokonce ve svůj prospěch zfalšuje jeho poslední vůli...
Výstava v Grand Palais je uspořádána chronologicky od Courbetových známých a četných autoportrétů po Pstruha – zátiší s mrtvou rybou. Mimořádná pozornost je pak věnována na tehdejší dobu velmi odvážným aktům, které jsou v expozici soustředěny v architektonicky pěkně řešeném malém kabinetu.
Akty, mezi nimiž dominuje anatomicky dokonalý obraz ženského přirození nazvaný Světový originál, jsou provázeny i obsáhlým textem. Ukazuje se, že malířovy akty vznikaly v rodném Ornansu, kde se však pro tento účel nenašla žádná modelka. Nakonec použil jako předlohu k nejrealističtějším aktům fotografie Augusta Belloka.
Dodnes zůstává legendou, proč v roce 1866 namaloval i velké plátno nazvané Spánek, zobrazující objetí dvou lesbických žen. Některé polemiky týkající se malířova života, hovoří v této souvislosti o tom, že Courbet sám měl možná blízko k homosexualitě.
Tohoto krásného nadaného mladíka bylo totiž možno často vidět ve společnosti staršího bohatého muže jménem Urbain Cuénot, který ho údajně finančně i morálně podporoval. Nahota v tvorbě ovšem přinesla Courbetovi rovněž nepříjemnosti. Traduje se, že na plátně Koupajících se žen z roku 1853 je dodnes na zádech jedné z dam rozeznat jizvu po šlehnutí bičíkem, jímž císař Napoleon vyjádřil svoje opovržení nad tímto pokleslým uměním.
Gustave Courbet se nejprve uvedl svými autoportréty, které stylizoval do mnoha situací, jsou to například obrazy Raněný, Muž s černým psem, Muž s koženým páskem, Milenci v krajině... Nejvýraznější autoportrét s názvem Portrét umělce, namalovaný v dlouhém rozpětí let 1844-1854, je na propagačních poutačích po celé Paříži.
Courbet se na něm zpodobnil dílem jako fanatik, dílem jako bohém. Portrétovat sám sebe ho neopustilo ani ve zlých dobách. Naposledy se namaloval ve vyhnanství, tři roky před smrtí. Také tento obraz, zobrazující unaveného muže bez někdejší jiskry ohnivého krasavce, je v Grand Palais vystaven.
Umění musí přijít do styku s chátrou
O tom, že Courbet jako člověk působil jako orientální krasavec a zároveň nadpřirozená bytost, svědčí i fakt, že Baud, jeho profesor kreslení, namaloval svého svěřence jako světce pro kostel v Ornansu. Zde jeho podobizna visí pod názvem sv. Vernier. Sám Courbet portrétoval kromě sebe i filosofa, socialistu Pierra Josepha Proudhona, básníka Charlese Baudelaira a další své současníky a přátele.
Dále to byly již zmíněné sestry, u kterých se soustředil především na bohatost vlasů a barvu pleti. Jejich tváře se mu pak zjevovaly i ve vězení, kde podle vzpomínek namaloval portréty jiných žen, které jsou podobné sestrám. Nejvíce jsou však v Courbetově tvorbě ceněna plátna zobrazující přírodu a hony, u nichž mohl prokázat mistrovství v kreslení mrtvých i živých zvířat.
Na současnou výstavu se nestojí jen dlouho před Grand Palais, fronty jsou i před jednotlivými obrazy, jako jsou Ráno v okolí Ornans, Brusiči, Vesničané z Flagey při návratu z trhu, Koupání, Spící přadlena, Prosívačky zrní, Malířův ateliér... Nechybí ani proslulý obraz Štěrkaři, který Courbetovi později přinesl světové uznání.
Toto plátno je i dokladem umělcova sociálního uvažování. „Jel jsem malovat krajinu, nedaleko Maisiéres jsem ovšem zastavil, upoután pohledem na dva muže, kteří tloukli na cestě kámen. Málokdy se člověk setká s výrazem tak úplné bídy. Hned mě napadl obraz. Smluvil jsem si s nimi schůzku nazítří v atelieru... Ano, umění musí přijít do styku s chátrou! Už příliš dlouho dělají moji malířští současníci umění z myšlenek a podle papírových vzorů,“ píše Courbet v jednom ze svých četných dopisů.
Pro Courbetova plátna je příznačné, že jejich autor zůstal po celý život prostým venkovanem, člověkem silných instinktů, vůle a přirozenosti. Byl buřičem a rváčem za spravedlnost. Když mu komise nepřijala obrazy na výstavu prestižního Salonu v roce 1855, postavil přímo naproti vchodu na světovou výstavu na Avenue Montaigne dřevěný pavilon a v něm vystavil vše, co považoval ve své dosavadní tvorbě za pozoruhodné.
O jiný skandál se postaral na výstavě Salonu o dva roky dříve, když vystavil nahotiny nazvané Koupající se dívky. Naštěstí koupil dílo Alfred Bruyas, sběratel z Montpellieru, který tehdy zvolal: „Hle, konečně svobodné umění!“ Později se stal Courbetovým nejvýznamnějším sběratelem. Gustave Courbet je zastoupen i v pražské Národní galerii, která vlastní jeho Studii k obrazu Slečny na břehu Seiny a obraz Jurská krajina.
Přes velké nadání, podporu rodiny i některé projevy uznání trpěl Courbet především svojí povahou. Byla tak přímá, bezelstná a čestná, že se mu v době revolučních změn stala osudnou. Epizodu, kdy se jako jeden z nejpoctivějších členů Pařížské komuny dostal do vězení a nakonec do vyhnanství, expozice připomíná jen letmo a dotýká se pouze nejdůležitějších fakt. Jako by se za ni Francouzi ještě dnes styděli.
A není divu. Po pádu císařství byl Courbet pověřen dozorem nad uměleckými sbírkami v Paříži, které měl ochránit před válečným poškozením. Později však byl obviněn z rozhodnutí nechat strnout Vendomský sloup a použít ho k lití děl, což se nikdy neprokázalo. Přesto vedlo toto nařčení k jeho zatčení, zabavení majetku a v roce 1873 dokonce k útěku do exilu ve Švýcarsku. Zde také malíř zemřel, zřejmě na prasknutí cysty ve slezině.
Byl ale naprosto zdeptán především psychicky. Před soudem se Courbet bránil tak, jak to cítil: „Víte dobře, že nejsem schopen udělat něco zlého,“ opakoval tehdy umělec před rozjitřeným tribunálem.
Jedinou světlou chvilkou před smrtí byla návštěva otce, zemědělce z Ornansu, kde umělec strávil největší část svého života. Gustave Courbet, nejstarší ze čtyř dětí, rád portrétoval své tři mladší milované sestry. Kde by ho napadlo, že jedna z nich, Zoé, bude v době jeho vyhoštění z Francie u úřadů usilovat o to, aby se bratr již nevrátil, a po jeho smrti dokonce ve svůj prospěch zfalšuje jeho poslední vůli...
Výstava v Grand Palais je uspořádána chronologicky od Courbetových známých a četných autoportrétů po Pstruha – zátiší s mrtvou rybou. Mimořádná pozornost je pak věnována na tehdejší dobu velmi odvážným aktům, které jsou v expozici soustředěny v architektonicky pěkně řešeném malém kabinetu.
Akty, mezi nimiž dominuje anatomicky dokonalý obraz ženského přirození nazvaný Světový originál, jsou provázeny i obsáhlým textem. Ukazuje se, že malířovy akty vznikaly v rodném Ornansu, kde se však pro tento účel nenašla žádná modelka. Nakonec použil jako předlohu k nejrealističtějším aktům fotografie Augusta Belloka.
Dodnes zůstává legendou, proč v roce 1866 namaloval i velké plátno nazvané Spánek, zobrazující objetí dvou lesbických žen. Některé polemiky týkající se malířova života, hovoří v této souvislosti o tom, že Courbet sám měl možná blízko k homosexualitě. Tohoto krásného nadaného mladíka bylo totiž možno často vidět ve společnosti staršího bohatého muže jménem Urbain Cuénot, který ho údajně finančně i morálně podporoval. Nahota v tvorbě ovšem přinesla Courbetovi rovněž nepříjemnosti. Traduje se, že na plátně Koupajících se žen z roku 1853 je dodnes na zádech jedné z dam rozeznat jizvu po šlehnutí bičíkem, jímž císař Napoleon vyjádřil svoje opovržení nad tímto pokleslým uměním.
Gustave Courbet se nejprve uvedl svými autoportréty, které stylizoval do mnoha situací, jsou to například obrazy Raněný, Muž s černým psem, Muž s koženým páskem, Milenci v krajině... Nejvýraznější autoportrét s názvem Portrét umělce, namalovaný v dlouhém rozpětí let 1844-1854, je na propagačních poutačích po celé Paříži.
Courbet se na něm zpodobnil dílem jako fanatik, dílem jako bohém. Portrétovat sám sebe ho neopustilo ani ve zlých dobách. Naposledy se namaloval ve vyhnanství, tři roky před smrtí. Také tento obraz, zobrazující unaveného muže bez někdejší jiskry ohnivého krasavce, je v Grand Palais vystaven.
Umění musí přijít do styku s chátrou
O tom, že Courbet jako člověk působil jako orientální krasavec a zároveň nadpřirozená bytost, svědčí i fakt, že Baud, jeho profesor kreslení, namaloval svého svěřence jako světce pro kostel v Ornansu. Zde jeho podobizna visí pod názvem sv. Vernier. Sám Courbet portrétoval kromě sebe i filosofa, socialistu Pierra Josepha Proudhona, básníka Charlese Baudelaira a další své současníky a přátele.
Dále to byly již zmíněné sestry, u kterých se soustředil především na bohatost vlasů a barvu pleti. Jejich tváře se mu pak zjevovaly i ve vězení, kde podle vzpomínek namaloval portréty jiných žen, které jsou podobné sestrám. Nejvíce jsou však v Courbetově tvorbě ceněna plátna zobrazující přírodu a hony, u nichž mohl prokázat mistrovství v kreslení mrtvých i živých zvířat.
Na současnou výstavu se nestojí jen dlouho před Grand Palais, fronty jsou i před jednotlivými obrazy, jako jsou Ráno v okolí Ornans, Brusiči, Vesničané z Flagey při návratu z trhu, Koupání, Spící přadlena, Prosívačky zrní, Malířův ateliér... Nechybí ani proslulý obraz Štěrkaři, který Courbetovi později přinesl světové uznání.
Toto plátno je i dokladem umělcova sociálního uvažování. „Jel jsem malovat krajinu, nedaleko Maisiéres jsem ovšem zastavil, upoután pohledem na dva muže, kteří tloukli na cestě kámen. Málokdy se člověk setká s výrazem tak úplné bídy. Hned mě napadl obraz. Smluvil jsem si s nimi schůzku nazítří v atelieru... Ano, umění musí přijít do styku s chátrou! Už příliš dlouho dělají moji malířští současníci umění z myšlenek a podle papírových vzorů,“ píše Courbet v jednom ze svých četných dopisů.Pro Courbetova plátna je příznačné, že jejich autor zůstal po celý život prostým venkovanem, člověkem silných instinktů, vůle a přirozenosti. Byl buřičem a rváčem za spravedlnost. Když mu komise nepřijala obrazy na výstavu prestižního Salonu v roce 1855, postavil přímo naproti vchodu na světovou výstavu na Avenue Montaigne dřevěný pavilon a v něm vystavil vše, co považoval ve své dosavadní tvorbě za pozoruhodné.
O jiný skandál se postaral na výstavě Salonu o dva roky dříve, když vystavil nahotiny nazvané Koupající se dívky. Naštěstí koupil dílo Alfred Bruyas, sběratel z Montpellieru, který tehdy zvolal: „Hle, konečně svobodné umění!“ Později se stal Courbetovým nejvýznamnějším sběratelem. Gustave Courbet je zastoupen i v pražské Národní galerii, která vlastní jeho Studii k obrazu Slečny na břehu Seiny a obraz Jurská krajina.