Váš první dojem z generálky?
Můj pocit ze hry viděné poprvé s publikem mi naznačuje, že to opravdu bude asi spíš událost než průšvih nebo výbuch, což se také klidně mohlo stát, protože je to taková podivnost. Měl jsem starost, jak hru přijme publikum. Je to velmi pedantická, svérázná práce, navíc provázená komplikacemi, soubor se dával těžce dohromady a byly kolem toho rozmanité starosti. Pravděpodobně to bylo pro mě víc vyčerpávající než samotné napsání hry. Nebyl jsem si jist, jestli ta dimenze, kterou tomu David Radok chce dodat, bude obecně sdílná a srozumitelná. Mně se líbila a ponechal jsem mu absolutní svobodu. Pár věcí chtěl změnit a já na všechny přistoupil, nicméně nebyl jsem si jist.
Jaký je vklad režiséra Davida Radoka do vaší hry?
David do toho dostal magickou, surreálnou dimenzi, až člověk chvílemi neví, jestli se smí zasmát nebo nesmí, je to takové překvapivé a šokující a dojemné. A zjištění, že z mé hry lze něco takového vytěžit, mě překvapilo a pochopitelně potěšilo. Tvrdím celý život, že hra má být chytřejší než její autor a že pokud se v ní nalezne i to, co on ani nechtěl nebo neměl v úmyslu, tím lépe. Podezřelé naopak je, když autor má tisíc různých výkladů a nikdo v tom jeho produktu nic nevidí.
Kdysi jste spolupracoval s Alfrédem Radokem. Mezi otcem a synem existuje jistá spojnice. Jak vnímáte Davidovu poetiku?
Alfréda jsem znal velmi dobře, u více inscenací jsem mu dělal jakési jeho alter ego a zpovědníka. Mají s Davidem jednu společnou věc, oba jsou posedlí takovým správným způsobem. David ať dělá operu nebo činohru, ať to je průšvih nebo naopak senzace, vždycky má koncepci, hlavu a patu. Není to jako většina normálních představení, kde se režie spokojí s tím, že určí, odkud kdo přijde, kam si sedne, kde bude mluvit potichu a kde nahlas, a nerozeznáte jednoho režiséra od druhého. Davidovy inscenace rozhodně nejsou standardní.
LN Vysvětloval jste téma Odcházení hercům nějak blíž?
Během zkoušek jsem měl několik výkladů k hercům, kde jsem o tématu té hry hovořil obecněji. Je o vladařově rozpadajícím se dvoře. Pokud se tu cituje král Lear, není to jenom nějaká vymyšlenina, to jsou přece ty staré archetypy – král a jeho dcery, ty, co se jeví jako věrné, zradí a ty, co nejsou brány v potaz, se ukáží jako slušné, a nemusí to být ani dcery, ale lidé toho dvora. Při pádu se začne vyjevovat, kdo je kdo. Zdůrazňoval jsem existenciální dimenzi, kterou jsem v tom chtěl mít a která je v této inscenaci patrná. Není to hra o odcházení jednoho vladaře, ale o odcházení vůbec. Tento okamžik nenávratně odchází ve prospěch dalšího, který nenávratně odejde. A to platí o lidech, lidských životech, zkušenostech, zážitcích, o všem. Dost se všechno točí kolem času, minulost „scuknutá“ jako škvarek do jednoho okamžiku, vše se tak různě motá, pivo se nosí dřív, než si ho někdo objednal... To jsou drobnosti, které zdůrazňují jakousi zacyklenost času...
LN Jste připraven na různé dohady, kdo by mohl být Klaus a kdo Havel, které se jistě objeví a budou publikum zaměstnávat?
To by mi přišlo skoro dost urážlivé, mou ambicí nebylo napsat publicistickou hru. Že všelijaké dohady budou, se dalo předpokládat a přežijeme to, konec konců jsem tam jakési své zkušenosti z politiky přece jen musel uložit, samy se vlastně vnutily. Jako například dělení erárního majetku od soukromého – to když se dělo na Hradě, to jsem teprve koukal. Jistý pan Herda, zaměstnanec Správy Pražského hradu, měl rozhodující razítko. Když jsem dostal dárek, třeba sochu Ghándího, tak pokud na něj dal razítko, pak dárek patřil skrze mě státu, neodmyslitelně, a byla by to krádež, kdybych si ho odvezl. A když tam to razítko nebylo, tak to bylo moje. Všechno odviselo od razítka pana Herdy, byl jsem zcela v jeho rukách. Uznejte, že by byl hřích tuhle proceduru ve hře nepoužít.
LN V Odcházení citujete další dramatiky – Shakespeara, Becketta i Čechova...
Pakliže text odkazuje k nějakým jiným látkám, pak bych zdůraznil především ta archetypální témata. Starý vladař odchází, mladý ho střídá, jen je větší svině, než byl ten starý. Odříkávají oba tytéž fráze a na banalitě té jejich řeči se pozná banalita jejich činů... Končil jsem jakousi poklonou Čechovovi, který je jeden ze tří největších novověkých dramatiků a odkaz k němu podtrhuje absurdní dimenzi hry.
LN Nemyslíte, že samy okolnosti kolem realizace vaší poslední hry by už vydaly na hru novou? Nenapíšete ji?
Mám trošku jiné plány, ale budu-li mít čas a náladu, napíšu o tom takovou interní zprávu, jakou jsem občas dělával pro nejbližší: ne ke zveřejnění, ale aby věci zůstaly zaznamenány pro budoucnost.
