Ačkoli redakce obvykle nabízejí to nejdůležitější hned na titulní straně, řada čtenářů přistupuje k novinám právě naopak. Začnou odzadu nebo ze všeho nejdřív obrátí na určitou stránku. Zajímají je sportovní výsledky. Chtějí se z horoskopu dovědět, co je čeká. Vyluští si sudoku. Anebo si přečtou pravidelný sloupek svého oblíbeného autora.
Mnozí Italové takhle čtou týdeník L’espresso, kde má už třiadvacet let svou pravidelnou rubriku sémiotik, estetik a spisovatel Umberto Eco (1932). Zpočátku svoje články psal týden co týden, po nějaké době každých čtrnáct dní - a tak je tomu dodnes.
Řadu svých krátkých, duchaplných a často ironických textů z L’espressa autor počátkem 90. let zahrnul do knižního výboru Il secondo diario minimo (Druhý deníček). Po „deníčku“ však podle Eca ještě mnoho použitelných příspěvků zůstalo stranou. A právě ty se staly základem obsáhlých Poznámek na krabičkách od sirek, jež v českém překladu vydalo Argo.
Proč vlastně Umberto Eco nazval svou rubriku - a knihu - La Bustina di Minerva? Spousta lidí si na malé lepenkové obaly trhacích sirek značky Minerva píše nejrůznější údaje - telefonní čísla, adresy, nákupní seznamy apod. Eco si na ně mimoto poznamenává vše, co ho napadne ve vlaku, v kavárně nebo v knihkupectví a o čem chce dál přemýšlet.
Často říkám, co se mi nelíbí
V rozsáhlém výboru rozděleném do osmi tematických oddílů - které v českém překladu vtipně odkazují ke Komenskému, Máchovi, české hymně, Smetanovi aj. - se Eco vyjadřuje doslova ke všemu. K politice italské vlády, knihám, které nám prodlužují život, sedmi trpaslíkům, sprostým slovům ve společnosti, zadnici jednoho poslance, ale i k popírání holokaustu a k událostem v Jugoslávii v 90. letech.
„Zajímají mě různé způsoby myšlení,“ říká Umberto Eco a zároveň přiznává, že jeho články často vycházejí z pobouření, pod hravostí se ukrývá hněv. „Jen zřídka mluvím o tom, co se mi líbí, a často říkám, co se mi nelíbí.“ A co se mu tedy nelíbí?
Nemá prý smysl psát o věcech, na kterých se všichni shodneme, že jsou špatné - jako třeba zabít maminku. „Spíš má cenu psát, když se spousta lidí domnívá, že je správné zabít - navíc s posvěcením státu -toho, kdo maminku zabil,“ říká Eco. Také v článku nazvaném Úvaha o úpadku mravů nelamentuje nad čtenáři či vydavateli bulváru. Spíše se ptá, kam se poděl skutečný smysl pro hřích a proč miliony lidí platí za to, aby si mohli přečíst o banalitách.
Fuj, včerejší noviny!
Proč je třeba baví prohlížet si fotografie lady Diany s přítelem v infantilních situacích. „Pořídili byste si milence, abyste s ním hráli pexeso, ruletu, tombolu či scrabble nebo abyste spolu (spolu!) někde v soukromí svlékali a oblékali barbínu?“ Jistěže jsou nám některé Ecovy články vzdálenější - když jde o reflexi poměrů v Itálii i otevřenou kritiku Berlusconiho vlády v minulých letech. Ale kdo si jiné články - jako třeba sloupek nazvaný Kosovo - přečte nyní, má pocit, jako by jej autor napsal... no, dneska brzy ráno. S tím, že ani zítra se nebude zdát zastaralý. Jeho novinové články nejsou to stěžejní, co v životě vytvořil - ale on sám si jich váží, protože se při jejich psaní naučil řemeslu a pokoře.
Kdo by chtěl včerejší noviny? ptají se Rolling Stones v jedné písničce a odpovídají: Nikdo na světě. Stejně jako včerejší holku... Říká se přece, že není nic staršího než den staré noviny. Jenže všichni máme tu zkušenost, že k tomu, co napsali někteří lidé - jako Umberto Eco ve svých Poznámkách na krabičkách od sirek - před týdnem, před rokem, nebo snad před deseti lety, přece jen neuškodí se vrátit. Zvláště když musíme řešit stejné problémy jako tenkrát. Když se toho tolik vlastně nezměnilo.
Babylonský rozhovor
A nakonec nabídka pro ty, kdo čtou slovensky. Výbor z obou Ecových Deníčků - tedy včetně knihy Diario minimo, zahrnující autorovy starší a mnohem rozpustilejší publicistické texty - vydal před časem bratislavský Kalligram pod názvem Babylonsky rozhovor.
HODNOCENÍ LN *****
