Chaotická Ana je všechno, jen ne chaotická. Vřava, která se odehrává v nitru titulní hrdinky, je na plátno převedená s disciplínou a rozmyslem skutečného umělce, jehož dílo dává celý smysl až zpětně a s odstupem. Dokonce i úvodní scéna se sokolem, která po většinu stopáže působí, jako by se sem zatoulala z úplně jiného filmu, zapadne těsně před závěrečnými titulky do jeho celku jako poslední dílek skládačky.
Ana je dívka, která žije se svým otcem v jeskyni na ostrově Ibiza. Mecenáška Justine v ní objeví malířský talent a nabídne jí, aby jej rozvinula v umělecké komunitě v Madridu. Tam se Ana spřátelí s Lindou, která tvoří videoart, a zamiluje se do kolegy malíře Saída. Šťastné dny ukončí Anin náhlý záchvat. Ukáže se, že v dívce pořád vězí její minulé životy; duše žen, které všechny zemřely ve dvaadvaceti letech násilnou smrtí. Ana se nechá přemluvit k terapii hypnózou...
Film je traktovaný odpočítáváním od desíti k nule stejně jako právě sestup do umělého spánku. S každým dalším číslem se Ana ve své „duševní archeologii“ dostává do hlubších vrstev. Navenek se naopak mění před očima směrem dopředu: jeskynní divošku, která si říká dcera příšery, koupe se v moři nahá a nosí na hlavě drn dredů, civilizace postupně zformuje do upravené mladé ženy v kostýmku.
Neměnné potom zůstává téma odvěkého sváru mezi pohlavími, ke kterému film více či méně explicitně průběžně odkazuje.
V Anině kůži
Chaotická Ana je velmi intenzivní podívanou. Nejde o to, že by doslovně zobrazovala hrdinčiny násilné smrti; ty naopak poměrně cudně opisuje. Síla filmu spočívá v tom, jak dokáže na publikum přenést Aninu rozjitřenou smyslovost a exaltované stavy.
V tomhle ohledu režisér Medem triumfuje. Divák se ocitá v dívčině kůži, vidí svět jejíma očima, slyší jejíma ušima a v těch nejvypjatějších momentech jako by vnímal i jejími dalšími smysly. Dotýká se konečky prstů velkoměst. Když si Ana fascinovaně „prohmatává“ cestu davem lidí na ulicích Madridu a New Yorku. Vnímá na kůži chlad moře i výheň pouště, kam ji její pátrání zavede. A hlavně díky kombinaci záběrů subjektivních, snových, animovaných i jiných cítí všechen její zmatek a všechnu bolest duševní (Ana pátrá po Saídovi, který ji beze slova opustil) i tělesnou.
Ta vedle silné scény porodu v uprchlickém táboře kulminuje právě v sestřihu Aniných smrtí, jak je dívka v hypnóze fyzicky přehrává a jak je Linda zachycuje na videokameru. S tematizováním tělesnosti a Aninou původní „divošskou“ náturou souvisí i časté zobrazení její nahoty. Ta pak nejenže nepůsobí samoúčelně, nýbrž vypadá zcela přirozeně, a dokonce neeroticky.
Chaotická Ana se vzpírá jednoduchému žánrovému zařazení. Je poetickou detektivkou, v níž jedna určitá žena pátrá po sobě samé i po zmizelé lásce svého života. Dá se brát jako podobenství o odvěkém údělu žen a mužů, k čemuž odkazují zejména osudy Lindy nebo zmíněné intro se sokolem. A nepochybně také má důležitý osobní význam pro samotného režiséra, který snímek věnoval své dceři a již zemřelé sestře, jejíž obrazy ve filmu „hrají“. Obě se jmenují Ana. Nejpozději v závěru se Medem prostřednictvím poukazů na válku v Iráku pokouší o aktuální přesah. Politikum je zde nicméně zbytečné a rušivé, protože představuje příliš konkrétní ukotvení v realitě. Chaotická Ana funguje nejlíp, když se pohybuje na úrovni obecné lidské zkušenosti - smyslové i existenciální. Zakoušet hrdinčiny stavy a inspirovat se jejím příběhem k přemýšlení o povaze osudu stejně rozvolněnému jako asociativní forma snímku je divácké blaho. Přestože člověka dokáže pořádně vyčerpat.
HODNOCENÍ LN ****
Chaotická Ana (Caótica Ana)
Španělsko 2007
Scénář a režie: Julio Medem
Kamera: Mario Montero
Hudba: Jocelyn Pook
Hrají: Manuela Vellésová, Charlotte Ramplingová, Bebe Rebolledová, Asier Newman, Nicolas Cazalé, Raúl Peňa a další
Distribuce v ČR: Atlantis Entertainment
Premiéra: 20. 11. 2008