Ken Loach je Pan Někdo. A tak si v hlavě promítám jeho filmy a ujišťuju sám sebe, že jeho sociální cítění se vztahuje i na novináře, kterým jeho poslední bijáky připadají trochu – pozor, sprosté slovo – hollywoodské.
Dnes večer je v Uherském Hradišti k vidění Loachův majstrštyk Jmenuji se Joe. "Majstrštyk" v tomhle případě neznamená, že by šlo nutně o režisérovo nejlepší dílo, nýbrž o to, že v něm našel nejlepší způsob, jak svou vizi dostat k co nejširšímu okruhu diváků.
Ano, Loach točí samé modelové studie a Jmenuji se Joe, příběh abstinujícího alkoholika, jenž musí volit mezi perspektivním vztahem, který ho může vytáhnout z bahna, a pomoci mladému kamarádovi, co ho do bahna ale určitě vrátí, není žádná výjimka. Ale i díky hereckému výkonu Petera Mullana v hlavní roli je Jmenuji se Joe filmem, ze kterého se prostě dá odejít s červenýma očima legitimně: nic tu není vylhané, všechno hraje.
Zítra nás čeká větší nálož. Téměř všechny Loachovy filmy se vyznačují tendencí "od desíti k pěti" a s antickou nevyhnutelností směřují k průšvihu. Sladkých šestnáct je o obyčejném klukovi z Glasgowa, který se z lásky k svojí mámě (toho času v lochu) dostane na scestí. Na scestí doslovném jsou i výhybkáři ve filmu, hm, Výhybkáři; pracují na trati, kde se pracovní podmínky kvůli privatizaci dost zhoršily, a zlé následky na sebe nenechají dlouho čekat.
Ale Něžný polibek se z Loachovy běžné praxe vymyká útěkem od dělnické třídy i vyústěním a Hledá se Eric je pro svůj optimismus v Kenově tvorbě téměř černou ovcí. Co se to děje? To nám letos čtyřiasedmdesátý filmař vysvětlí na své masterclass zítra od pěti odpoledne v Redutě.
