Titulní postava má jméno i příjmení svého předobrazu, Kajínkova advokátka Klára Slámová se ve snímku jmenuje Klára Pokorová, jiné figury jsou smyšlené celé.
Příběh začíná dvojnásobnou vraždou a pokusem o třetí, za něž Kajínek dostane doživotí. Následuje skok o deset let později, kdy se o případ začne zajímat Pokorová. Přestože ji od toho její partner odrazuje, advokátka se do kauzy noří hlouběji a hlouběji - a je stále více přesvědčená když ne o Kajínkově nevině, tak rozhodně o tom, že v jeho případě došlo k závažným procesním pochybením. Nechybí Kajínkův mediálně proslulý útěk z věznice Mírov - ani jeho opětovné polapení.
Americký "look"
Film hned od začátku zaujme výraznou vizuální stránkou, která snese srovnání s hollywoodskými thrillery. (Kameru vedl ostřílený F. A. Brabec.) Brzy se však ukáže, že všechny ty výrazné záběry, trhání kamerou, barevné filtry, prostřihy na detaily a další oko upoutávající postupy, navíc doprovázené naddimenzovanými ruchy ve zvukové uměle vytvářet dynamiku: na plátně se toho ve skutečnosti zas tak moc neděje. Kajínek je v jádru komorní drama, kterému někdo nasadil nevhodnou masku. Ta je namístě právě jen tehdy, když dojde k akci: Kajínkův útěk z Mírova nebo zásah jednotky URNA vypadají vskutku "americky".
Ať už zaoceánskou každodennost známe nebo ne, v amerických thrillerech většinou akceptujeme jinou realitu - to, že se v nich lidé chovají jinak než náš soused odvedle. Ve filmu českém však podobné odchylky jednoho zarazí. V realitě se lidé do telefonu představují, publikum u soudu nedává virválem najevo souhlas či překvapení a milé holčičky v romském ghettu nenabízejí samy od sebe pomoc.
Podivně stylizované jsou také postavy. Nejreálněji působí Pokorová - asi proto, že na plátně pobývá nejčastěji. (Film není ani tak o Kajínkovi, který je většinu filmu naprosto pasivní, jako o ní a o jejím úsilí.) Za její motivací však stojí celkem sentimentální dílčí zápletka.
Ostatní postavy sklouzávají ke karikaturám. Zahořklý pochlastávající bývalý policajt, navenek uhlazený zkorumpovaný zloduch, sadistický bachař... I Kajínek sám bohužel působí poněkud komiksově, zejména když na úvod filmu dramaticky rozerve své okovy.
Exkluzivní průzkum LN |
Scénář je nejslabším prvkem snímku. Používá školácké berličky - když je potřeba zrekapitulovat Kajínkovu minulost, jedna z postav praví: "Takže rekapitulace:". Dopouští se banálních sentencí jako "grázl pro jednoho, hrdina pro druhýho" či "někdo zemře přirozeně, někdo to štěstí nemá". Neobratné jsou i celé scény: "Tu špínu neumyješ," říká zkorumpovaný padouch významně svému příteli, který si zrovna myje ruce...
Samá proč
Další problém představuje řada podivných nelogičností. Proč Kajínek roztrhává matraci, v níž má schované lano k útěku, když ho do ní musel předtím schovat? Proč auto, které jede sotva padesátkou, skáče z mostu jako ve stotřicetikilometrové rychlosti? A hlavně: proč padouch tak pečlivě uchovává důkazy, které by ho dostaly za mříže, místo aby je zničil?
Herci dělají, že tyhle nesrovnalosti neexistují, a většinou se jim to daří. Vynikající je zejména Tatiana Vilhelmová, která má v roli Pokorové nejvíc hereckých poloh. Ty bohužel scházejí Rusovi Konstantinu Lavroněnkovi coby ústřednímu vězni: charismatu má na rozdávání (asi víc než skutečný Kajínek), ale scénář mu na neštěstí ukládá hlavně tvářit se záhadně. Svou bohužel poslední roli má v Kajínkovi Vladimír Dlouhý; padoucha Novotného ztvárnil s grácií.
Příjemným překvapením jsou Deana Horváthová-Jakubisková a Václav Noid Bárta v roličkách soudkyně, respektive spoluvězně. Druhý jmenovaný k filmu také složil hudbu, u ní mu však ujela ruka s bombastem. Dalším pozitivním zjištěním je, že debutující Petr Jákl ml. režíruje velmi zručně - dokonce natolik, že chyby scénáře, na němž spolupracoval s Markem Dobešem, nejsou tak markantní.
ČTĚTE TAKÉ: |
"Nebojte, tohle není konec," říká na závěr snímku Pokorová. Případu možná ne, ale filmu bohužel ano. Jistě, je nevděčné točit snímek o kauze, jejíž průběh všichni znají a která je buď dořešená, nebo uvízla na mrtvém bodě. Diváci by si ale zasloužili aspoň nějaké vyústění.
Jákl říká, že film není obhajobou Kajínka, nýbrž obžalobou systému. V tomto smyslu však závěr působí dost nevýrazně: pokud je něčí obžalobou, tak jednoho grázla, který tahá za nitky a drží pod krkem pár dalších lidí; systémového na tom moc není.
