Knězovy děti byl loni nominován na Křišťálový glóbus v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Lze to pochopit, protože má jisté klady. Především v podobě hereckých výkonů: zajímavý je Krešimir Mikič jako mladý kněz, který se po svém snaží zvednout porodnost na malém ostrůvku, stejně tak zaujme Nikša Butijer coby těžkopádný trafikant Petar nebo Dražen Kühn v roli militantního lékárníka Marina, postiženého traumatem z dlouhého zajetí během jugoslávské války.
Dalším přínosem je bonusová lekce chorvatštiny před cestou na dovolenou: rekreanti si mohou osvěžit zejména slovní zásobu z oblasti sexu a katolické věrouky.
Vitamíny místo antikoncepce
Pak už jsou ale na řadě problémy, z nichž tím hlavním je scénář založený na divadelní hře Mateho Matišiče. Knězovy děti začínají jako výrazně stylizovaná, notně za vlasy přitažená komedie s naivní zápletkou: kněz Fabian je nešťastný ze situace ve své farnosti, zejména z klesající porodnosti. Jeho starší kolega je u farníků mnohem populárnější než on, hraje fotbal, vede dětský sbor, u zpovědnice má dlouhé fronty, protože uděluje lehké pokání - hloubavý Fabian ovšem takovou podbízivost neuznává. Chce obyvatele malého ostrůvku přivést na správnou cestu, a to i proti jejich vůli - respektive bez jejich vědomí. Když se mu trafikant Petar svěří, že by rád přestal hřešit prodejem kondomů, vymyslí spolu plán: budou prodávané kondomy raději tajně propichovat. Posléze přesvědčí ještě lékárníka, aby místo antikoncepce podstrkoval zákaznicím jen vitaminy, a všichni potom společnými silami monitorují a usměrňují plodící aktivity farníků. Výsledky se nakonec dostaví, ostrůvek dokonce získá pověst zázračné oázy plodnosti a přitahuje turisty z celého světa, kteří se sem jezdí koupat i v zimě.
Zároveň se ukazuje, že plán má i svá slabší místa. Ve vyprávění postupně přibývá černého humoru, ale i závažnějších, ba tragických momentů. Kdo by čekal, že mladého kněze doženou důsledky jeho neuvážené hry na boha a dostaví se trest v nějakém podobně absurdnímduchu, v jakém se neslo provinění, bude dost překvapen. Vzávěru se totiž vše překlopí kamsi úplně jinam: oddechový příběh rozehraný v bizarní nadsázce se má náhle změnit v závažné, hořce kritické drama. A najednou tu jde o něco úplně jiného, jiného viníka a jiný trest, i když hrdinou, nyní tragickým, zůstává mladý kněz.
Knězovy dětiChorvatsko, Srbsko 2013 |
Záměr je zřejmý, od nezávazného smíchu přejít k mrazení, od pobavení k úděsu nad nebezpečím, které plyne z některých vlastností církevních institucí a ze spádů některých kleriků. Jenže to tvůrci provedli naprosto neústrojným způsobem, byť zároveň se sebevědomou okázalostí, která však spíš jen maskuje autorskou bezradnost. V uvěřitelné drama by mohla přerůst jen znatelně chytřejší a jinak postavená komedie, než je tato. Gesto předvedené v Knězových dětech je pouze kontraproduktivní - jako kdyby, dejme tomu, bitva šlehačkovými dorty vyústila v naléhavý apel proti násilí a plýtvání potravinami. Dlouho rozvíjený komediální základ je natolik prostoduchý a nereálný, že nemůže poskytnout nejen oporu, ale ani důstojný kontrast vážnému (zároveň ovšem velmi stereotypnímu) poselství, které je na něj nakonec naroubováno. Anaopak - násilný pokus o převrácení do závažné roviny úplně znehodnotí to, co mohlo být alespoň lehkonohou letní komedií.