Stephen Hawking letí na Mars v novém zpracování opery Faustovo prokletí

V situaci, kdy u nás stále chybí konkurence operních přenosů z Metropolitní opery, je iniciativa Francouzského kulturního institutu, který do svého programu zařazuje operní přenosy z francouzských divadel, vítaná a záslužná. Po předloňské mimořádně zajímavé sérii představení z festivalu Aix-en-Provence nabídl Institut ve čtvrtek 17. prosince přímý přenos Berliozova Faustova prokletí z Pařížské národní opery ve vskutku hvězdném obsazení. Tenorista Jonas Kaufmann vystoupil jako Faust, barytonista Bryn Terfel v roli Mefista a sopranistka Sophie Koch coby Markétka. A k tomu dirigent Phillipe Jordan, hudební ředitel Pařížské národní opery se zkušeností z předních operních divadel i orchestrů, a Alvis Hermanis, litevský režisér, dnes považovaný za jednu z nejvýraznějších osobností evropského divadla.

Ďábelská vesmírná epopej z Pařížské opery
Faustovo prokletí označil francouzský romantik Hector Berlioz (1803-1869) jako dramatickou legendu. Premiéra koncertního provedení se konala pod taktovkou skladatele v pařížské Opéra-Comique v roce 1846, scénická premiéra v Monte Carlu až po jeho smrti, v roce 1893. Berlioz vychází sice z Goethovy předlohy, ale Faustovo hledání redukoval na pouhé milostné vzplanutí, Markétka nezavraždí své a Faustovo dítě, ale otráví matku nadměrnou dávkou uspávací šťávy, aby měla klid na schůzky s Faustem, a Faust upíše svou duši ďáblu až ve chvíli, kdy chce – marně – zachránit ze žaláře.

Berliozova adaptace je spíše rozsáhlým sledem monologů Fausta, Mefista a Markéty se sborovými a baletními scénami, než hudebním dramatem. Proto bývá častěji uváděno koncertně – jako tomu bylo například letos v Ostravě na Svatováclavském festivalu. Scénicky jsme ho mohli vidět v roce 2008 v přenosech z Metropolitní opery v inscenaci, která o divadelních možnostech tohoto díla bližšího spíše oratoriu než opeře popisnou rozmařilostí režiséra Roberta Lepage při využití nových multimediálních technologií nepřesvědčila – zatímco hudební nastudování Jamese Levina vyzdvihlo přednosti Berliozovy tematicky i instrumentačně bohaté partitury.

Hector Berlioz: Faustovo prokletí. Dirigent Phillippe Jordan, režie Alvis Hermanis.

Režisér Hermanis k dílu podle očekávání přistoupil zajímavě a provokativně. Klade otázku, kdo a jaký by asi byl Faust a Mefisto dnes. A držel se ve svém scénickém konceptu dvou inspirací – nizozemského projektu jednosměrné letenky na Mars, kam se kupodivu přihlásily tisíce zájemců z celého světa, a osudu vědce, astrofyzika Stephena Hawkinga, upoutaného na invalidní vozík, kterému v jeho 21 letech lékaři dávali šanci na dva tři roky života, který přesto, dnes sedmdesátník, navzdory svému postižení, stále aktivně přispívá k rozvoji moderní kosmologie a touží po letu do vesmíru.

Inscenace začíná výběrem zájemců o cestu na Mars, mezi kterými je i ochrnutý Hawking. Mefisto má bílý plášť vědce, který se zabývá experimenty a v prosklených kójích řídí své pokusné lidské objekty, které ztvárňuje balet. Na horizont jsou promítána jména, fotografie a „motivační dopisy“ zájemců o misi na Mars, „laboratorní“ záběry mravenců, včel, laboratorních krys, snímky z kosmu nebo letadel, podmořský život nebo výbuchy sopky. Zajímavá je situace prvního setkání Fausta s Mefistem – jakkoli Faust ví, že se setkává s ďáblem, tak ho obejme. Namísto zběsilé jízdy na černých hřebcích Mefisto Faustovi nasadí digitální 3D brýle a z notebooku mu do nich pouští patřičné obrazy. Na závěr účastníci mise na Mars, už v kosmonautických kombinézách, odhazují na hromadu své dřívější civilní oblečení a upisují se Mefistovi na stejnou listinu, kterou se už podepsal (propiskou) Faust. Ten v té hromadě hledá Markétčiny šaty, najde je, ale Markétku už ne. „Kosmonauti“ zvednou Hawkinga z vozíku a učí ho chodit, uprázdněné místo ve stejné strnulé poloze zaujme Faust a nikým nepovšimnut ze scény odjíždí. Gestem Hawkingových rozpřažených paží do výše inscenace končí.

Hector Berlioz: Faustovo prokletí. Dirigent Phillippe Jordan, režie Alvis Hermanis.

Jsou dnešní vědci skutečně na straně ďábla? Namísto do pekla je Hawking vyslán pod Mefistovým vedením jednosměrnou letenkou na Mars, stejně jako 24 dalších lidí, vybraných z tisíců zájemců, rozhodnutých vzdát se pozemského života. A je pro Fausta ochrnutí uskutečněním onoho ďábelského úpisu – nebo se takto vyvlékl z moci ďábla? Hermanisova režie tak spíše inspiruje k otázkám, než aby se držela partitury a předlohy.

Ovšem bez dumání o záměrech režiséra bylo hudební nastudování. Philippe Jordan připravil s obrovským orchestrem, sborem opulentní hudební hostinu, kterou reprodukční zařízení v kině nemohla zprostředkovat v její plnosti. A nezávisle na režijním výkladu byl výkon německého tenoristy Jonase Kaufmanna jako Fausta jednoznačně dokonalý, stejně jako způsob, jak velšský basbarytonista Bryn Terfel pojednal roli ďábla coby novodobého sebejistého manažera. Sophie Koch ani hlasem ani zjevem přece jen nenaplňovala požadavky na dívku, jejíž podoba Fausta zmámí natolik, že je ochoten se kvůli ní upsat ďáblu.

Další přímé přenosy z Pařížské opery se uskuteční 11. února 2016, kdy bude uvedena Verdiho Traviata s Annou Netrebko v titulní rolíjako Leonorou, 17. března bude následovat Čajkovského Jolanta se Sonyou Yonchevou v režii Dmitrije Tcherniakova v kombinaci s Čajkovského baletem Louskáček a 26. dubna to bude Rigoletto v režii dalšího „provokatéra“ – Clause Gutha.

Tenorový talent Petr Nekoranec

Teprve třiadvacetiletý tenorista Petr Nekoranec je považovaný za mimořádný talent naší té úplně nejmladší pěvecké generace. Koncert na Novoměstské radnici tuto charakteristiku plně podpořil.

Je zřejmé, že mu působení v operním studiu bavorské opery v Mnichově svědčí a dokáže bystře sbírat zkušenosti a přednosti od věhlasných kolegů, kteří na této prestižní scéně působí. Jeho tenor v oboru leggero má florezovskou průraznost, zářivost, je vyrovnaný ve všech rejstřících s jistými výškami a intonací, znělými hloubkami, výborně ovládá deklamaci, propracovává se k technicky zvládnutým koloraturám a větší dynamické škále. Petr Nekoranec dokáže navázat vřelý kontakt s publikem.

Tenorista Petr Nekoranec s klavíristou Hennigem Ruhem.

Svůj koncert s klavíristou Hennigem Rufem postavil na Rossiniho italském belcantu, repertoáru, který je přesně pro jeho typ hlasu. Jeho koncert v Novoměstské radnici prozářil adventní čas nadějí, že v něm vyrůstá sólista s mezinárodní kariérou. Přejme si, abychom si mohli „užít“ Petra Nekorance i v některé roli přímo v inscenaci.

Ztráty bez nálezů

Národní divadlo uvedlo na Nové scéně oratorium Lost Objects / Ztracené předměty tří amerických skladatelů: Michaela Gordona, Davida Langa a Julie Wolfe. Tato zhruba hodinová týmová skladba o jedenácti uzavřených částech na téma nejrůznějších druhů ztrácení, nejen věcí jakou jsou banální ponožky, ale i myšlenek, holubí pošty, vlastností a lidí vychází z konceptu minimalismu s jeho repetitivními strukturami. Přes zkušenost uměleckého ředitele a zároveň dirigenta inscenace Petra Kofroně s podobnými kompozicemi, provedení ustrnulo navzdory pestrosti použitých stylů na jednotvárnosti, kterou ještě prohloubila výtvarná složka inscenace. Uvedení oratoria Lost Object tak byly spíše ztráty - bohužel bez nálezů hudebního světa, který bychom u nás neznali.

Michael Gordon, David Lang, Julia Wolfe: Lost Objects. Národní divadlo Nová scéna

Kompletní recenzi najdete v tištěném vydání Lidových novin.