Poprask, Chanticleer a Eyvazov v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Skřípající kolotoč ve Stavovském divadle

Divadelní operní manýry byly a stále jsou vděčným terčem satiry - ať už ve vtipném pamfletu Benedetta Marcella Divadlo podle módy (1720), v Mozartově opeře Divadelní ředitel (1786) nebo Impresário v nesnázích Domenica Cimarosy (také 1736 pro neapolské Teatro Nuovo), kterou si dokonce Goethe v době jeho výmarského ředitelování oblíbil natolik, že ji dopracoval do dvouaktového pasticcia. Předloni soubor Hofmusici uvedl v novodobé premiéře operu Antonia Boroniho L‘Amore in Musica (1765) - břitkou satiru s nafoukanými primadonami, ješitným skladatelem a impresáriem, který shání peníze, kde a jak se dá – a staříkem směšně zamilovaným do vypočítavé sólistky. Donizetti na tuto linii navázal komickou jednoaktovkou Le convenienze teatrali (1827 neapolské Teatro Nuovo), kterou za čtyři roky doplnil o Le inconvenienze teatrali. Různé verze této Donizettiho opery o divadelních zvyklostech i nesnázích známé také pod názvem Viva la mamma / Ať žije máma s poukazem na titulní barytonovou travesty roli ambiciózní matinky druhooborové zpěvačky v provinčním italském operním souboru se u nás vracely opakovaně - v Opavě, Olomouci, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci a naposledy v roce 2012 v Komorní opeře JAMU, kde si roli matky Agaty ještě jako student zazpíval jeden ze současných alternantů inscenace ve Stavovském divadle Roman Hoza. Důvtipný titul Poprask v opeře vymyslel Jiří Joran, v jehož překladu měla tato Donizettiho opera československou premiéru v tehdejším Smetanově divadle v roce 1977 s Karlem Bermanem nebo Bohuslavem Maršíkem v roli matky Agaty.

Pražské Národní divadlo pro novou inscenaci sice využilo Joranův český název, opera se však hraje v italském originálu.

Kompletní recenze vyšla v Lidových novinách 17. února 2017

Valentinský dárek od Chanticleer

Americký mužský vokální soubor Chanticleer přivezl do Prahy v neděli 12. února 2017 ke svatému Valentýnu nádherný dárek – koncert s názvem My Secret Heart / Tajemství mého srdce s širokou paletou milostných písní. Vyprodané Rudolfinum vítalo dvanáct mužů ve fracích s bílými motýlky jako staré známé. V Praze v rámci svého evropského turné vystoupili už po páté - a opět s nápaditým programem tentokrát od renesančních motet a madrigalů (na texty Písně písní nebo „prince“ básníků Pierra de Ronsarda) přes ruskou klasiku (Glinka, Rachmaninov) po soudobá díla, psaná často přímo pro tento soubor a plně využívající jeho předností (Hommage à Edith finského sborového specialisty Jaakka Mäntyjärviho nebo části z cyklu Milostných písní americké skladatelky Augusty Read Thomas).

Chanticleer adaptoval pro svůj styl také mix slavných písní - I’ll Follow My Secret Heart z populární hudební komedie Conversation Piece Noëla Cowarda, chanson Edith Piag La Vie en Rose, Gershwinův hit Love Walked In nebo Mercuryho Somebody to Love pro skupinu Queen. Pro fanoušky originálů může jejich verze znít poněkud akademicky, z mnoha variant úprav však chanticleerovské aranže nabízejí alternativu, která pražské publikum přivedla definitivně „do varu“. Milou pozorností pražskému publiku byl přídavek s Janáčkovou sborovou verzí Kačeny divoké, zpívaný česky.

Polyfonické předivo hlasů, efekty dvojsborové sazby, střídání metra, lahodné souzvuky i dráždivé klastry, muzikantský vtip, báječně propracovaná dynamika při naprosté intonační jistotě – to jsou devízy tohoto souboru, ve kterém mužské hlasy obsáhnou nejen polohy od hlubokých basů po tenory, ale se svou nezaměnitelnou barevností také kontratenorové altové i sopránové výšky.

V době, kdy jsou operní „uši“ u nás vystavovány přenosům se zvukaři upravenými poměry hlasů nebo trýzněny špatnou akustikou některých divadel (se smutným „prvenstvím“ plzeňského Nového divadla), působí sezpívanost dvanácti mužských hlasů bez jakéhokoli zkreslení nahrávací technikou jako balzám, zvuková oáza. Chanticleer navíc mají i promyšlenou „choreografii“ koncertu a pro jednotlivé písně mění pozici hlasových skupin, aby dosáhli optimálního zvukového účinku. Atmosféra jejich koncertů je nezaměnitelná. Nejen skvělým zpěvem, ale i nápaditými zvukovými kombinacemi při změnách sestav, dalo by se říci až zvukové „choreografii“ hlasů na pódiu. Byl to skvostný večer, naplněný čistou radostí ze zpěvu.

Chanticleer je dvojnásobným držitelem této prestižní ceny - v roce 1999 za nahrávku Colors of Love soudobými sborovými díly v kategorii Nejlepší malý soubor a o tři roky později za nahrávku Lamentations and Praises. Od svého založení v roce 1978 nahrál soubor Chanticleer desítky CD a nabaluje na sebe tisícovky mladých lidí díky svým vzdělávacím programům.

Dokázal turbo tenor Eyvazov zachránit Chéniera v Národním?

Do inscenace opery Umberta Giordana Andrea Chénier získalo Národní divadlo pro titulní roli na tři představení 30. ledna, 6. a 8. února Yusifa Eyvazova (1977). Pro tohoto ázerbájdžánského tenoristu s italským školením ještě u oborově podobného Franka Corelliho, bulharské dramatické sopranistky Gheny Dimitrovy, ale i Luciana Pavarottiho nebo Plácida Dominga byl klíčový rok 2015 – umělecky i osobně. Od tohoto roku po počátečním působení v italských divadlech nastartoval světovou kariéru v Los Angeles, MET, Vídeňské státní opeře, Paříži, na Salcburském festivalu nebo v Rusku v Mariinském i Velkém divadle. A zároveň, když v Římě rok předtím v Pucciniho Manon Lescaut zpíval po boku sopranistky Anny Netrebko rytíře Des Grieux, uzavřel s touto ikonickou divou manželství. Mediální pozornost ho katapultovala do poměřování jeho výkonu s tenorovými „superstars“ i dohadů, nakolik je jeho raketově strmý pěvecký start založen na jeho umění nebo na svazku právě s celebritou nejen operního světa Netrebko, žádanou v těch nejvýznamnějších divadlech.

Doménou tohoto čtyřicetiletého tenoristy jsou spinto a dramatické role v operách Verdiho a italského verismu (Manrico, Radamès, Otello, Don Carlo, Rodolfo, Cavaradossi, Kalaf, Canio, Turiddu), jeho dosavadní repertoár obsahuje také Heřmana v Pikové dámě a Dona José v Carmen. Má pro tyto roli základní pěvecké předpoklady – robustní, mužně statný, kovově hutný hlas technicky zvládnutý do vyrovnaných rejstříků, suverénních plných výšek, na které nadšeně poukazuje Plácido Domingo, širokodechých frází, výborné italské deklamace. Jeho hlas má spíše italskou pavarottiovskou průbojnost než domingovsky měkčí kulatost.

Gioconda, Trubadúr a Deník Anny Frankové v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Eyvazov sice závěrečný duet z Chéniera (Vicino a te) zpívá s Annou Netrebko s úspěchem na koncertech, do Prahy však přijel „trénoval“ celou roli tohoto básníka pro La Scalu, kde ji má v příští sezóně 2017/18 zpívat po boku své manželky Anny Netrebko v hudebním nastudování Riccarda Chaillyho při nejsledovanější události italské kultury - zahajovacím představení této milánské operní Mekky na tradiční den sv. Ambrože 7. prosince. Jak sám říká, tuto svou novou skvostnou tenorovou roli – vášnivou, barevnou, lyrickou i dramatickou - miluje. A čím víc na ni pracuje, tím více odstínů objevuje. Ty posuny byly zřejmé i z jeho prvního a třetího pražského vystoupení v inscenaci, do které vstoupil pouze se dvěma zkouškami.

Chénier má v každém ze čtyř obrazů této opery velkou árii: V té první (Un dì, all’azzurro spazio), kde ho při zámecké slavnosti k přednesu básně s posměchem vůči jeho múze vyprovokuje aristokratka Maddalena, vzletně opětuje přírodu a vlast a k rozhořčení společnosti poukazuje na bídu a utrpení chudých. Ve druhém obrazu (Credi al destino?), když čeká na neznámou ženu, od které dostává dopisy, se vyznává z lásky jako svého osudu a touží po tom, aby tajemnou ženu poznal. Obraz končí velkým milostným duetem s Maddalenou, ve které nachází onu osudovou lásku. Ve třetím obrazu před Revolučním tribunálem (Sì fui soldato) Chénier hrdě čelí odsouzení na smrt, popírá, že by byl zrádce a apeluje na svoji čest. V posledním obrazu píše ve věznici před popravou svou poslední báseň (Come un bel dì di maggio) a v hodině smrti vzývá poezii. Následuje další velký milostný duet, ve kterém s Maddalenou, rozhodnutou místo jiné ženy sdílet s Chénierem společný osud pod gilotinou, vzývají smrt jako triumf jejich nekonečné lásky na cestě do věčnosti.

Eyvazov pěvecky přesvědčil především silou dramatických vrcholů, při kterých jeho hlas burácel, ovšem naprosto kultivovaně, zatímco intenzitu výrazu v lyričtějších a ztišenějších místech v akustických poměrech Národního divadla nacházel přesvědčivěji při představení 8. února. A velmi pravděpodobně i kvůli minimu zkoušek v inscenaci, která nebyla po herecké stránce ani při premiéře detailněji propracovaná, bylo zřejmé, že Eyvazovovou prioritou v této roli je zatím pěvecká stránka. Hereckou složku omezoval na základní aranžmá a milostné city k Maddaleně vyjadřoval objímáním až po té, kdy dozpíval směrem k publiku svůj part. A s jeho mimikou nebo gesty nehnula ani tak vyhrocená situace, když se Chénier dozví, že Maddalena chce kvůli jejich lásce obětovat i svůj život. Pokud bychom akceptovali Eyvazovovu příslušnost do té nejvyšší kategorie současných světových tenoristů, ke které on sám navádí, ve srovnání např. s Jonasem Kaufmannem má před sebou ještě velký kus práce v prohloubení pěveckého, ale i zejména hereckého vyjádření emocí.

Třebaže výkon Yusifa Eyvazova poutal pozornost, rozhodně nečněl osamoceně vedle českého obsazení. Především Petra Alvarez Šimková od premiéry dále propracovala svou Maddalenu k mnohotvárnějšímu výrazu v rámci lyričtějšího uchopení role, takže dramatické vrcholy při líčení tragických konců její rodiny (La mamma morta) a především závěrečný duet měly emocionální sílu. A Svatopluk Sem dal opět roli Gérarda, zakomplexovaného sluhy, kterého revoluce vynesla do pozice mocných, zápal nenávisti vůči svým pánům, přesvědčivost propagátora nových pořádků i kontrast deziluze a dokonce snahy pomoci Maddaleně a Chénierovi.

Nicméně ani Eyvazov, ani výkony ostatních nedokázaly překlenout odměřené, v dynamice orchestru ovšem předimenzované hudební vedení Petra Kofroně a povrchní režii Michala Dočekala, které vyvolávají pochybnosti nad smyslem nasazení této Giordanovy opery do repertoáru Národního divadla.

Na Eyvazovovu premiéru v roli Chéniera se do pražského Národního divadla, které ovšem ani přes relativně masívní mediální kampaň, jak ji naše první scéna tomuto hostovi věnovala, nebylo plné, se přijela podívat Eyvazovova manželka, Anna Netrebko, a výkonný a umělecký ředitel La Scaly Alexander Pereira. Tento zkušený a úspěšný operní manažer mj. s dvacetiletou zkušeností z vedení opery v Curychu, pochází z diplomatické rodiny a na otázku o míře diplomacie a „tvrdé ruky“ při řízení po představení odpověděl, že je třeba vyvážená kombinace obojího. Ve svém přístupu zdůrazňuje roli ředitele jako stavitele mostů – nejen mezi umělci, mezi divadlem a diváky, ale i směrem k těm, kteří na operu dávají peníze. Obezřetně se starat o veřejné peníze považuje Pereira vedle vytváření zajímavých uměleckých projektů a vyhledávání a získávání kvalitních umělců za jeden ze svých hlavních úkolů. Svou výhodu ne-Itala na vrcholovém postu věhlasné milánské opery vidí hlavně v tom, že má větší nadhled a i ve vypjatých situacích si zachovává „chladnou“ hlavu. Připouští, že vyjednávání se silnými odbory La Scaly jsou tvrdá, ale nakonec i u nich vítězí láska k hudbě, která všechny spojí. Kéž by se tyto Pereirovy osvědčené principy, jeho koncept soustředění na národní operní dědictví, ale hlavně výsledky podařilo aplikovat i v Národním divadle, které se v poslední době zmítá jen mezi většími a menšími neúspěchy.

Inspirace na dny příští

Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie. Dirigent Adam Sedlický / Ondřej Vrabec, režie Jiří Nekvasil, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Tomsová, dramaturgie Eva Mikulášková. V hlavních rolích: Eva Dřízgová-Jirušová, Jorge Garza (New York), Thomas Weihappel (Vídeň), Janja Vuletic (Berlín). Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava 16. února 2017 v 18:30.

Aida Garifullina: Galakoncert. Sopranistka Aida Garifullina zazpívá árie skladatelů Rimského-Korsakova, Čajkovského, Dvořáka, Gounoda, Verdiho, Leoncavalla a Pucciniho. Pražskou filharmonii diriguje Jochen Rieder. Smetanova síň Obecního domu, pátek 17. února v 19:30.

Antonín Dvořák: Rusalka. Jeden z nejvyhledávanějších lyrických tenoristů současnosti Piotr Beczala vystoupí jako Princ v Dvořákově Rusalce. Tuto roli ztvární v České republice vůbec poprvé. Národní divadlo v Praze, sobota 18. a pondělí 20. února v 19 h.

Igor Stravinskij: Život prostopášníka. Osoby a obsazení: Tom Rakewell (Steve Davislim), Anne Trulove (Hanna Rantala), Nick Shadow (Jaakko Kortekangas), Baba Turkyně (Päivi Nisula), Otec Trulove (Koit Soasepp), Sellem (Mika Pohjonen), Matka Goose (Merle Silmato), Dozorce v blázinci (Juha Eskelinen). Sbor a orchestr Finské národní opery řídí Elvind Gulberg Jensen. Záznam představení v Helsinkách z 9. 4. 2016. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 18. února 2017 20:00 h.

Carl Orff: Chytračka / Carmina Burana. Chytračka: Dirigent Richard Hein / Marek Šedivý, režisér Lubor Cukr, scéna Jaromír Vlček, kostýmy Samiha Maleh. Obsazení: Král Zdeněk Kapl / Pavel Klečka, Sedlák a Mezkař Alexander Vovk / Petr Urbánek, Chytračka