Cognetti (*1978) je sympatický a otevřený a zjevně si rád povídá. Působí j ak o muž se srdcem horala, ale také jako intelektuál. Hory jsou pro něj stejně jako pro jeho románové alter ego Pietra místem, kde lze prožít absolutní svobodu; to horší a nesnesitelné zůstává v údolí. Osm hor, které výtečně přeložila Alice Flemrová, není jen příběh o dvou klucích a jedné hoře, jak jej charakterizoval sám autor. Je to zvláštní poetické vyprávění plné obrazivé krásy a silných emocí, které se propojuje s úvahami o smyslu života. A je to také příběh, který přináší katarzi a smíření, což jsou staré dobré literární kvality, které čtenáři přinášejí prostou radost.
LN: Je Osm hor autobiografický román?
Zčásti, jsou tam věci z mého života, místa, lidé. Mám rád, když to, co napíšu, nějak odráží i můj život, když to není jen čistá fikce, takže i Osm hor se zrodilo ze vztahů, které mám s lidmi i s horami.
LN: Hrdina románu má složitý vztah s otcem, k matce má blíž. Jak jste to měl vy?
Do jisté míry se moje vztahy s rodiči podobaly těm, které má v románu Pietro. S otcem jsme k sobě hledali cestu. Když jsem dospíval, začal jsem se vůči němu vymezovat a to nás vzdálilo.
LN: Byl jste městské dítě. Jak jste se dostal k horám?
Narodil jsem se a vyrůstal v Miláně v sedmdesátých letech. Moji rodiče přišli z venkova a městské prostředí je iritovalo, nedůvěřovali mu a moc mě nechtěli pouštět ven, a tak jsem většinou trávil čas zavřený v bytě. V létě to ale bylo něco jiného, to jsme se vraceli do známých míst, která pro mě byla úžasným objevem. Moje hory byly Gressoney a Valle d’Aosta, tam jsem chodil po stezkách a objevoval krásu přírody.
Nejdřív jsme putovali s otcem, ale pak i s horským vůdcem, který mě dovedl do vysokohorských terénů, k ledovcům. To byl můj velký vzor, tak trochu druhý táta. Byl to skvělý člověk, moc jsem ho obdivoval. V dospívání mě, jak už jsem říkal, popadla rebelie, všechno jsem opustil a skoro na hory zapomněl, přebily je jiné zážitky. Znovu jsem je objevil po třicítce a dnes žiju polovinu roku v horách, polovinu ve městě.
LN: Hory jsou ve vašem románu místem klidu, svobody, odevzdání se, dokonce vstupu do jiné dimenze. Jaký je váš vztah k nim?
Skutečně pro mě znamenají absolutní svobodu. Moji oblíbení autoři také vždycky psali o městě jako o prostředí, kde se člověk stále musí přizpůsobovat a nedýchá svobodně. A pak, já jsem dítě, které vyrostlo vzdálené od reality mnoha věcí a jevů, všechno jsme měli zprostředkované médii, přírodu a hory jsem viděl hlavně ve filmu. Takže pro mě byl návrat do přírody také objevováním skutečnosti, konečně jsem se dotýkal kmenů, kamenů, na které pálí slunce, slyšel zurčení potoka. Hory jsou pro mě místem, kde se vracím sám k sobě, kde můžu prožít svoji samotu a vidět vše mnohem jasněji. Zpočátku to nebylo úplně snadné ani fyzicky, člověk si musí zvyknout, najít rovnováhu. A pak jsem tam také našel nové vztahy a přátele. Nechodím po horách jen sám, často i s kamarádem, nejsem žádný poustevník.
LN: A lyžujete také?
To je složitější. Rád chodím na běžky, mám rád skialpinismus, lyžování ve volném terénu. Ale nesnáším masy lidí, které se valí po sjezdovkách a pak se zase jako lenoši nechají vytáhnout nahoru. Způsob, jakým dnes většina lidí hory „konzumuje“, mi připadá otřesný a ničivý. Začalo to už v šedesátých letech, kdy se masově rozšířil model turistiky, který nemá daleko k systematickému ničení. Hromady cementu, všude sjezdovky, velké hotelové komplexy. Chápu, že turistika je i nadále budoucností hor, ale musíme tento způsob přehodnotit. Viděl bych jako optimální model přírodního parku, takový modus vivendi nenadělá tolik škody. Ale hory také musí být kontinuálně obydlené a udržované, stát musí podporovat tradiční zemědělské podnikání.
LN: Než jste se pustil do psaní, studoval jste matematiku. Zanechala ve vás nějaké stopy?
Studoval jsem ji sice krátce, ale když o tom přemýšlím, tak ano. Pozoruju na sobě, že na rozdíl od jiných rozevlátých a emotivně vzrušených umělců mám logické myšlení. Což ovšem není moc pozitivní, vlastně mi to přináší spíš komplikace. Stravuju se, protože potřebuju mít nad vším kontrolu, mít všechno prostudované, všechno vědět. Ale lepší se to, takže už jsem možná víc spisovatel než matematik.
LN: Nějakou dobu jste strávil ve Spojených státech. Přineslo vám to novou inspiraci?
Ve skutečnosti jsem byl hlavně v New Yorku, to je úžasné město, které jsem si okamžitě zamiloval. Je to totiž napůl Evropa, napůl Amerika a tohle spojení je činí výjimečným. Pro mě je to ideální město a není až tak vzdálené od hor – lidé se mě ptávají, prosím tě, jak ty, který hledáš samotu v horách, můžeš existovat v tomhle mraveništi? A já říkám, že New York je město, které má jedinečného ducha a krásu, která se stále nečekaně proměňuje, lze tam být v davu i sám. Takové mohou být i hory, kde je ticho. A New York je také až po okraj naplněný kulturou, která ho utvářela, jako by se mi tam zjevovali všichni američtí spisovatelé, které mám tak rád.
LN: Zpočátku jste psal povídky o ženách a dívkách, tvrdil jste, že ženám rozumíte, dokonce jste o sobě mluvil jako o ženě s vousy. Proč jste ženy opustil a napsal román o mužském přátelství?
Divadlo je pro mě euforie, říká herečka a dramatička Lucie Trmíková |
Ženy jsem vždycky obdivoval pro jejich schopnosti, empatii a sílu. Byla to moje velká literární vášeň, pronikat do myšlení žen, ale měl jsem pocit, že už to stačilo. Zdálo se mi, že nastal čas psát o vztahu syna a otce, o mužském přátelství. Moji hrdinové Pietro a Bruno jsou každý z jiného těsta, Pietro, který přichází z města, se výborně učí, Bruno propadá. Ale ten, kdo svého přítele učí žít, je Bruno, protože od začátku ví, kam patří – do hor. Pietro je vykořeněný a stále hledá. Ale neřekl bych, že ženy z mého psaní zmizely, v Osmi horách je třeba Pietrova matka, která se jen zdánlivě pohybuje v druhém plánu; je to silná postava nadaná velkou citlivostí.
LN: Ženy jsou ale také dnes hodně bojovné. Jak je v Itálii vnímána kampaň MeToo a její excesy?
Víte, já bych to úplně nebagatelizoval ani nezesměšňoval, Itálie je země despotických mužů, machů a samolibých frajerů a mnozí se chovají otřesně. Takový Berlusconi s favoritkami, které dosazoval do důležitých funkcí, nebo jeho zábavičky jako bunga bunga, to je přece ostuda v mezinárodním měřítku. Itálie potřebuje debatu o tom, kde jsou v těchhle záležitostech meze.
LN: Ve svém románu se také dotýkáte tíživé sociální situace v Itálii, která dopadá hlavně na mladé lidi. Ti často absolvují prestižní vysoké školy, a nemohou sehnat práci. Lze to změnit?
Je to tak, jsme země, ze které mladí utíkají. Hlavně ti ambiciózní, kteří chtějí dělat kariéru, odcházejí do zahraničí, i do zámoří. Ti méně ambiciózní nebo málo podnikaví zůstávají, všichni máme spoustu kamarádů, kteří odešli. Je to smutné, protože Itálie se tím dobrovolně zbavuje své inteligence, zavírá dveře talentovaným. V této chvíli nevidím řešení, pro mladé je dnes Itálie nezajímavá země.
LN: To zní velmi pesimisticky, raději bych skončila s nějakou vaší vizí do budoucna. Pracujete na novém románu?
Ano, ale mám i nové projekty. Organizujeme festival, který se jmenuje Il richiamo della foresta (Volání lesa), během něj chceme ukázat nejrůznější způsoby toho, jak dnes lze žít v horách, pochopit je a zpopularizovat. Festival se koná tři dny letos v srpnu, jsou připravené diskuse se spisovateli, horaly, cestovateli a umělci, v programu jsou koncerty, výstavy. Každý tam může přijet a postavit si stan. Festival se koná na loukách a v lesích Estoulu, což je místní část vesnice Brusson ve Val’Ayas.
