Sestry Rebecca a Megan Lovellovy toho mají přes své mládí za sebou spoustu. Začínaly – jak to v americkém byznysu chodí – jako sesterské country trio Lovell Sisters ještě s třetí sestrou Jessikou. Před osmi lety se osamostatnily a pojmenovaly po svém prapředkovi, který byl mimochodem příbuzným Edgara Allana Poea.
  |
Se svým – obecně řečeno – „roots rockem“ (v němž je největší dávka bluesové příměsi) se staly roku 2014 senzací festivalu v Glastonbury, slovutný producent T Bone Burnett je přizval k mimořádně zajímavému projektu Lost on the River: The New Basement Tapes, nově zhudebněným nalezeným starším Dylanovým textům. Svými vokály podpořily i desky Stevena Tylera nebo Elvise Costella. Za jejich průlomovou nahrávku lze považovat album Peach, které vyšlo vloni.
Rozdíl aktuálního alba Venom & Faith proti Peach je zásadní už v tom, že se jedná o převážně autorskou desku. Larkin Poe se totiž vepsaly do povědomí posluchačů (a youtubeové komunity) hlavně svými coververzemi, ať už klasickými bluesovými standardy, kterých bylo Peach téměř plné, nebo předělávkami klasických rockových písní pro elektrickou kytaru (Rebecca) a lap steel kytaru (Megan), většinou takto v duu, ale někdy i s pánskou rytmikou.
Na Venom & Faith jsou neautorské písně jen dvě, ovšem jedna zajímavější než druhá. První album otevírá: Sometimes je starý song v podstatě zapomenuté gospelové zpěvačky Bessie Jonesové (1902–1984). Zná ho ale skoro každý, protože vokální sampl původní verze se táhne celým trackem Honey, prvním singlem Mobyho nejslavnějšího alba Play z roku 1998. Sestry Lovellovy zachovaly nezadržitelnou hybnost Sometimes a přidaly skutečně velmi podivuhodné aranžmá dechů, které píseň zcela vyděluje ze všeho dosud slyšeného.
Druhým coverem je pak Hard Time Killing Floor Blues od Skipa Jamese, jeden z nejen nejslavnějších, ale také nejtemnějších standardů meziválečného blues – a Larkin Poe v na dřeň oholené verzi v něm dělají své pověsti mladých žen, které dokonale rozumějí staré bluesové hudbě, jen čest.
Přesah k popu
Převažující autorkou původních písní je Rebecca. Na jednu stranu v rámci dua zřejmě „tahounka“, která kromě hlavního zpěvu a hry na kytaru obstarává i další strunné a klávesové nástroje, na stranu druhou vlastně méně nápadná polovina, protože Megan se svou „lapsteelkou“ je nejen při poslechu nahrávek, ale i při sledování klipů a živých videí jaksi dominantnější. Ostatně, jak to působí naživo, to si budeme moci ověřit 25. března příštího roku, kdy Larkin Poe zahrají poprvé v Česku, konkrétně v pražském Jazz Docku.
Obě sestry jsou taky uvedeny jako koproducentky, i to je na nich vlastně fascinující: přišly s poměrně originálním konceptem, který si bere z řady žánrů, a vytvořily si vlastní originální sound, jaký, ať se nám to líbí nebo ne, bývá po produkční stránce doménou zaprvé starších hudebníků a zadruhé mužů. K jejich aktuálnímu zvuku patří vedle zmíněných nástrojů a živých perkusí také jako velmi podstatná složka elektronické rytmické smyčky. Vlastně velmi jednoduché a přímočaré, nedominantní, v nejlepším slova smyslu služebné, ale přesto dodávající nahrávkám hodně neotřelý výraz.
Vlastní skladby staví Larkin Poe samozřejmě na klasických prvcích a využívají tradiční formy. Takové Bleach Blonde Bottle Blues by mohlo klidně vzniknout před osmdesáti lety někde v Deltě Mississippi. A jediný autorský příspěvek Megan, krásná závěrečná Good And Gone, je vlastně ryzí gospel, navíc díky zpěvu, „komentovanému“ Meganiným nástrojem, vlastně využívající prastarou formu tzv. sacred steel z černošských kostelů třicátých let, kde chybějící varhany nahrazovala právě lap steel kytara.
Naproti tomu většina skladeb klasickým postupům tu či onde uniká. Nejčastěji melodickými kličkami, které by žádný starý bluesman nepoužil, anebo prostě celkovou stavbou: takové California King nebo Fly Like An Eagle jsou vlastně popové písničky s hlubokými kořeny přiznanými v aranžmá.
V tomto kontextu je docela zvláštní, že prvními dvěma singly, resp. písněmi, ke kterým byly natočeny klipy, jsou ty z nejtradičnějších: Bleach Blonde Bottle Blues a Hard Time Killing Floor Blues. Sestry zřejmě mají dojem, že v dokonalém provedení klasických forem je stále jejich největší síla. Do jisté míry to platí, ale album Venom & Faith může být v tomto smyslu přelomem.
