RECENZE: Spider-Man: Paralelní světy. Pavoučím hrdinou může být kdokoliv

Hrdina kreslených časopiseckých seriálů Spider-Man se na plátnech kin zatím vždy objevil jen v hrané podobě. Nynější snímek Spider-Man: Paralelní světy to mění a mezi ostatními filmy o pavoučím mladíkovi se rozhodně neztratí.

Svižný příběh sestavili na základě několika dříve publikovaných komiksů scenáristé Phil Lord a Rodney Rothman, kteří stojí například za komedií 21 Jump Street i jejím pokračováním nebo za úspěšným Lego příběhem. Jejich superschopností je tedy pubertální humor, který nepostrádá inteligentní základ.

Starý dobrý Spider-vepř

Základní myšlenka filmu spočívá v setkání a spolupráci různých verzí titulního hrdiny, jež se vyskytují v různých světech – v paralelních možnostech existence, které připouští astronomická teorie a které zde mají podobu různých komiksových stylů. Paralelní světy propojil (a celé multiversum tím ohrozil) padouch Kingpin, monstrózní mocný muž v obleku, který obývá svět komiksů Marvel už od roku 1967. Proti němu stojí chlapec, který se na počátku stane „paralelním“ Spider-Manem iv rámci jediného světa, toho, kde platí známý příběh o Peteru Parkerovi, pavoučím kousnutí, tetě May a Mary Jane. Je v takovém světě místo pro Spider-Mana, který nebude bílý, jeho příběh nebude tak romantický a leccos bude jinak, než jak jsme byli zvyklí? Otázku se zřejmým politickým podtextem i jedinou možnou odpovědí řeší tvůrci relativně elegantně a nový, černý Spider-Man je na konci příběhu životná a sympatická bytost. Je to ovšem mnohem víc zásluha podařených vtipných scén než didaktických výjevů, které mají mladým divákům zdůraznit hodnotu rodinných pout či vzdělání. Chlapec z Brooklynu jménem Miles Morales je ukázkový hrdina pro novou dobu, je totiž napůl černoch a napůl Hispánec. Jeho otec pracuje jako policista a matka jako zdravotní sestra; spořádanost rodiny narušuje strýc Aaron, bouřlivák, streetartový umělec a Milesův vzor. Milesovým největším problémem (troufneme si říci, že na rozdíl od velké části barevné populace v Americe) je, že jej milující rodiče nutí studovat na prestižní internátní škole. Pavoučí kousnutí a rozpad světa, jak ho zná, ovšem přinesou Milesovi úplně nové problémy – a také nové přátele.

RECENZE: Fantaskní Smrtelné stroje fungují, dokud diváky nenutí, aby je brali vážně

Vedle „normálního“ Spider-Mana ze svého světa totiž Miles poznává také jeho o deset let starší verzi, tloustnoucího cynika v manželské krizi, který se zprvu vůbec nemá k tomu, aby někomu pomáhal zachránit vesmír. Prostor posléze dostávají další Spider-bytosti – nelze říci Spider-Mani ani Spider-lidé, protože jednou z nich je i Spider-vepř. Ani ten není novým výmyslem scenáristů, objevil se v komiksu už v roce 1983. A svůj plný potenciál projeví až v závěrečných titulcích. Nechybí ani noirová verze Spider-Mana ve stylu detektivek ze 30. let.

Tvůrce prý k postmodernímu pojetí filmu inspirovala návštěva výstavy Jeffa Koonse a výtvarné zpracování prolnutí světů se hrdě hlásí ke kubismu. Vizuální styl propojuje počítačovou animaci s ruční prací a záměrně zdůrazňuje prvky klasických komiksů jako typické stopy jehličkového tisku. I díky tomu jsou Paralelní světy na mnoha úrovních zábavné a své poselství, že pod maskou může být kdokoli, doručují spolehlivě.