Úterý 21. března 2023, svátek má Radek
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Persony v Divadle Na zábradlí. Osobní průvodce Ingmarem Bergmanem

Kultura

  12:00
PRAHA - Režisér Jan Mikulášek vytvořil k 60. jubileu Divadla Na zábradlí inscenaci Persony, kterou lze označit za osobní výběr z díla slavného švédského filmaře Ingmara Bergmana. Vznikla tak temná a depresivní mozaika pochroumaných lidských vztahů, ale jako kdyby se režie té temnoty zalekla a občas ji vylehčuje do poloh téměř operetních.

Dojde i na násilí. Inscenace Persony (2018). Režie: Jan Mikulášek. foto: Divadlo Na zábradlí

Jde vlastně o jakousi „procházku“ vybranými Bergmanovými díly, vrstvené epizody a situace z nich se snaží různými zkratkami zhustit jejich děj a téma, což je velmi obtížné a Mikuláškovi se to také ne vždy daří. Před diváky tak defilují postavy ve známých i méně známých scénách ze slavných snímků, které lze vcelku bez obtíží identifikovat, ale to není podstatné. Důležité je, nakolik tyto útržky tvůrci dokázali pospojovat v nové, celistvé výpovědi, nebo aspoň vytvořit výjevy, které filmovému scénáři dodávají jinou, divadelní obrazivost. A to se podařilo tak napůl.

Marnost. Inscenace Persony (2018). Režie: Jan Mikulášek.
Zamyšlený pohled. Inscenace Persony (2018). Režie: Jan Mikulášek.

Každý se svou maskou

Čistou, chladnou a velice působivou scénu Marka Cpina tvoří příčky ze světlého přírodního dřeva, které vykrývají celé jeviště. Vzniká tak dojem uzavřené kostky, do které diváci nahlížejí. Název Persony odkazuje ke snímku Persona, v němž excelovaly Bibi An derssonová a Liv Ullmannová ve zničujícím duelu odhalujícím nejpodivnější zákruty lidské duše, k filmu o šílenství mysli, zoufalství, krutosti a agresivitě, ale také o citovosti i naději začít znovu. Je to zvrácená psychologická hra, kterou obě hrdinky podstupují, a na začátku je pokus jedné z nich uniknout realitě a odložit pokryteckou masku, již dosud ve společnosti odložit nedokázala.

RECENZE: Dopisy Olze od tandemu Skutr. O Václavu Havlovi s láskou

Právě téma masky, pokrytectví, předstírání a účin takového konání na lidskou psychiku jsou to, co Mikulášek ve zvolených titulech akcentuje. Největší plochu dostaly Scény z manželského života, ovšem svou místy až rozverně konverzační polohou se od ostatního dost stylově liší. Zejména to, jak Jakub Žáček pojal Johana, působí nepřiměřeně, hodně přehrává, lacině šaškuje a drásavý dialog s Mariannou Petry Bučkové, který samozřejmě ukrývá tragikomickou absurditu, se stává spíš vzájemným ostřelováním jak v bulvární konverzačce a od kýžené grotesky se vzdaluje. A rozhodně tomuto pojetí nepomáhají ironické pointy v podobě nejstupidnějších hitů pop-music doby minulé, v tomto případě Zagorové Maluj zase obrázky, jindy Na kameni kámen Brontosaurů apod. Jinými, i když v lecčems podobnými potížemi trpí i digest z Podzimní sonáty. Charlottu, slavnou klavíristku, hraje Dita Kaplanová, její dceru Evu Barbora Bočková. Její dialog se nakonec ustálí v jakési přepjaté poloze, která nakonec rozdírající konflikt mezi dominantní matkou a frustrovanou dcerou promění v totální banalitu. Druhá půlka je celkově lepší, divadelnější, vlastně i závěr má svou gradaci v duchu zvolené tematizace, všechny postavy se shromáždí a možná je osvěcuje vzdálené světlo naděje, možná jen strnule zírají, neschopní se ze svých životů vymanit. Nejlépe vycházejí scény zHodiny vlků a pak iPersona. Tady se režii podařilo zachytit tíživou a přízračnou atmosféru, až schizoidní jednání postav, vláčených vlastními traumaty. Večírek v Hodině vlků je v tomto pojetí makabrální podívanou, které dobře sedí zmrtvělé tempo, postavy se zlověstně pohybují a vstupují mezi Johanna a jeho ženu. Johannovo zmizení, kterého v lehce vytřeštěné, nekoordinované poloze dobře zvládá Vojtěch Vondráček, působí děsivě, stejně jako náhle vyrostlý peň stromu, jehož větve nevidět.

Persona s Janou Plodkovou jako ošetřovatelkou Almou a Magdou Sidonovou v roli herečky Elisabeth představuje psychologicky propracovaný, komorně vedený střet, herečky používají úsporné prostředky a jejich propojení i jinakost nacházejí odraz v režijní imaginaci. Tady se Mikulášek na jedné straně nejvíc přiblížil Bergmanovi, na straně druhé našel optimální polohu pro to, čím divadlo může občerstvit dnes už přece jenom artistní materiál.

Persony na Zábradlí jsou vlastně samy o sobě zhuštěním toho, jak režisér Mikulášek vnímá dílo slavného filmaře, jak nad ním uvažuje, v čem ho dílo inspiruje. Je otázka, zda to stačí na vznik inscenace, ale na tu ať si každý divák odpoví sám.

Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony

Překlad: Zbyněk Černík, Dagmar Hartlová

Režie a výběr hudby: Jan Mikulášek

Scéna a kostýmy: Marek Cpin

Dramaturgie: Dora Viceníková

Divadlo Na zábradlí 6. 12.

Mohlo by vás zajímat