Horor jménem Serotonin. Houellebecqova provokující próza nechává konec otevřený

Zatímco v minulém románu šlo o téma, v tom letošním jde nanejvýš o motiv, o jednu z digresí hlavní příběhové linky. Číst Serotonin jako předjímavou fikční paralelu k nedávným demonstracím „žlutých vest“ by bylo trochu málo – Houellebecqova novinka je sice s povrchnostmi všeho druhu zadobře, ale rozhodně si s nimi nevystačí, servíruje čtenáři daleko víc.

Přemýšlet, mluvit

Hlavní hrdina (a vypravěč v jednom) nového románu je další typickou Houellebecqovou postavou v řadě, platnou vlastně už od debutu Rozšíření bitevního pole, který vyšel v češtině před patnácti lety: muž pozdního středního věku, osobnostně shořelý na troud, jen zoufale doutnající. Ten v Serotoninu pracoval na ministerstvu zemědělství, odkud dal výpověď, měl přítelkyni, kterou zbaběle zapudil, měl kdysi rodiče, kteří ovšem spáchali společně sebevraždu, když otci diagnostikovali zhoubnou nemoc. Sebevražda rodičů je romantickým úběžníkem, k němuž by se hrdina rád aspoň přiblížil. Jenže romantická gesta – ať v literatuře, třebas to Wertherovo, nebo v reálném životě, jak předvedl Heinrich von Kleist se svou milkou Henriettou na břehu Wannsee – se už dneska dávno nenosí. Romantismus je passé, stejně jako dekadence, jeho nejčernější výhonek. Hrdinovi zbývá jediné: může o romantických gestech a motivech přemýšlet a mluvit, třeba o svých snech, o širé hladině moře, o modrém nebi nad hlavou, o ideální lásce mezi mužem a ženou. V reálu jsou ale jeho slova dávno po záruce. Hrdina trpně visí ve vzduchoprázdnu a čeká na ránu z milosti.

Jenže žádný katan není na obzoru, a protože synek je po rodičích dobře finančně zajištěný, může si užívat zmíněných povrchností, s kompulzivní obsesí za pasem vybírat značková jídla a značkové alkoholické nápoje, pózovat za volantem pořádného bouráku, bydlet po pěkných hotelích. Slast to sice nepřináší v úhrnu žádnou, protože hrdina je na prášcích, které vedlejším účinkem likvidují zbytky jeho libida, takže necítí k ničemu nic, ale má aspoň čas, moře času. A tak provádí – oddaný masochismu a vyzbrojen cynismem – jakousi finální bilanci. Probírá se v první řadě svými zkrachovalými vztahy k ženám, a dokonce podnikne pár skromných výpadů, jako by snad ještě tušil šanci. Nestane se samozřejmě nic; hrdina už totiž dávno nežije, funguje v modu vegetativního stadia, generuje každodenní sadu stereotypních úkonů, které budí navenek zdání, že stále patří k hrdé lidské rase, k výkvětu euroamerické civilizace.

Nemá konec

A právě tady je Michel Houellebecq aktuálnější a naléhavější než v bodě, který bývá spojován s revoltou „žlutých vest“. Podává totiž obrázek o dost širší, obecnější – neslitovný výkres toho, co nám lidem vlastně zbylo. Jeho hrdina je pak synekdocha, jeden za všechny. Na jedné straně by si rád podržel něco z bohatého dědictví evropského osvícenství, aspoň kousek té hrdé individuality, která si to vyřídila s bohem a začala o sobě pochybovat; na druhé straně by možná nějakého toho boha uvítal rád doma jako vysvobození z přívalů nekonečného smutku a vesmírné hrůzy, protože je mu jasné, že odpovědnou individualitu tahle civilizace hrubě nezvládla. Naopak: „Francie a možná celý Západ zřejmě procházely regresí k orálnímu stadiu, abych použil slova toho rakouského šaška.“ „Šaškem“ je myšlen psychoanalytik Freud a „orálním stadiem“ pak obecný stav, v němž člověk radši sáhne po kusu „žrádla“ než po sexualitou a emocemi nabitém těle druhého. Ne náhodou věnoval Houellebecq svoji první knihu dílu Howarda Phillipse Lovecrafta, mistra hrůzy, která hravě přesahuje komorní lidské obzory.

Serotonin je látka, jejíž množství v lidském těle odpovídá za stavy radosti a smutku: když je látky málo, dostavují se úzkosti, deprese, myšlenky na smrt. Serotonin se hojně vyplavuje při sexu. Houellebecqova nová kniha tak není jen beletrií, je taky psychologicko-sociologickou esejí na téma, proč euroamerická civilizace vadne – reálně i symbolicky. Proč umírá zaživa. Proč ji čeká podvolení. Proč se její bitevní pole zužuje. Místy je sice próza poněkud rozvláčná, hrdina stereotypní a otravný ve své zacyklenosti, jenže tyhle neduhy se počítají, jsou totiž formativní a příběhotvorné. Nejhorší na Houellebecqově próze je ale nakonec něco jiného: nemá konec, respektive nechává konec otevřený. Nedává odpověď, žádné jištění. Hrdina na poslední stránce stále dýchá. Jako většina z nás. Serotonin je horor. Ovšem provokující. A co provokuje, může být očistné.