Divadelní adaptaci Houellebecqova románu připravil režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková. Mikuláškovo pojetí nezapře ruku originálně myslícího, zručného režiséra. Ve schopnosti zasáhnout diváka se ale předloze rovnat nemůže. Hlavní dějovou linii románu tvoří příběh nevlastních bratrů Michela a Bruna. Představují dvě strany jedné rezignace na smysl lidské existence: vůli po maximální distanci od světa prostřednictvím vědy a snahu nasytit prázdno posledním zbylým zážitkem – sexem.
Oba prožijí partnerské vztahy s tragickým koncem, první končí sebevraždou, druhý – po řadě pokusů naplnit život ve swingers klubech či pseudoduchovních kurzech – v blázinci. Autoři adaptace strukturovali vyprávění jinak než v knize. Kromě toho, že se soustředí více na děj mířící ke konci civilizace, ne tolik na rozbíhavé, nedějové pasáže, nepředkládají kontinuální příběh a do dětství postav jen nahlížejí. A právě první část knihy, které se tolik nevěnují, vnáší do předlohy i nezaměnitelný rozměr křehkosti a citovosti existující vedle sarkasmu, ironie a hrubé otevřenosti. Adaptace pochopitelně nemůže a nemusí obsáhnout kompletní předlohu. Tímto posunem ale inscenace ztratila na plastičnosti.
Ostrůvky v krabici Je možné, že šlo o záměr, inscenace totiž pracuje s groteskní nadsázkou a hereckou stylizací určovanou i výbornou scénou Marka Cpina. Postavy se pohybují v jakési na ostrůvky rozřezané krabici. „Pevnou půdu pod nohama“ jim tvoří během hry přesouvané praktikábly, pohyb určuje i nekompaktnost plochy. Herecký výraz přechází od civilního k hyperbolizovanému, grotesknímu. Pracuje se i se znakem a zmechanizovaným pohybem – herci se v pravidelných intervalech proměňují ve strnulé siluety nasvícené zezadu. Zřejmé je režisérovo výtvarné cítění celku. Výborná je i jeho volba hudby, současné i klasické, a herecké výkony. Více vystupují razantněji nadsazené postavy – Bruno Jiřího Vyorálka, z menších postav například drobné karikatury Zuzany Ščerbové nebo Jiřího Knihy. Michela hraje Václav Vašák, osudové ženy obou bratrů Eva Novotná a Petra Bučková. Inscenace funguje jako jasně tvarovaný mechanismus. Divák ale zůstává podivně vně. Jako by autoři chtěli podtrhnout jen jeden z pohledů románu, který život rozložený na základní částice pouze zkoumá, ale namočit se do něj nechce. Nejen emoce, ale i obsah však pozorovatele míjí. Chladně servírovaná témata bez komplexnosti předlohy nejsou sama o sobě silná. Po vlně coolness dramatiky už není ani žádná vulgarita a otevřenost provokativní. Když pak ze seškrtaného textu na závěr vystoupí motiv klonování, je pocit časovosti a tezovitosti neodbytný.
Zvolená lehce groteskní stylizace dovoluje – i přesto, že inscenace nemíří jen k ironickému žertování – bezbolestněji zúčtovat s lidským druhem. Zlomit hůl nad karikaturou není tak těžké. Udělat totéž s člověkem, to je provokace.
Michel Houellebecq: Elementární částice
Režie: Jan Mikulášek ND Brno, Reduta, premiéra
