Esemesku si do rodinného alba nedáte, říká o svých blahopřáních ilustrátorka Maria Makeeva

LN: Jste známá jako ilustrátorka, teď přicházíte s autorskými blahopřáními. Nápad na Paper Seasons vznikl díky festivalu?
Něco podobného jsem chtěla udělat už delší dobu, jen k tomu nebyla příležitost. Když jsem vymýšlela téma své prezentace pro letošní ročník Lustru, napadlo mě připravit menší pilotní kolekci blahopřání k důležitým životním událostem. Současně tímto projektem navazuji na své autorské grafické listy, kterým se věnuji od diplomové práce. Jen zde pracuji s mnohem menším formátem.

LN: V rámci Lustru jste představila prvních osm variant. Pro jaké životní události jsou určeny?
Především pro ty, které sama prožívám. Ať už je to blahopřání ke svatbě přátel, brzkému uzdravení, narození dítěte, nebo kondolence. Navíc jsem přidala i děkovnou kartu, přání zlom vaz nebo univerzální přání, které je možné použít při jakékoli jiné slavnostní příležitosti.

LN: Čím jste se inspirovala?
Hlavním tématem tohoto projektu jsou emoce, jež si lidé prostřednictvím blahopřání vyjadřují a sdílejí je spolu, ať už je to radost, soustrast, nebo něha. Přemýšlela jsem, jak se takové emoce dají zobrazit, s čím si je v mysli spojujeme. Vizuální rukopis je dán mimo jiné zvolenou výrobní technikou – sítotiskem, ten umí vytvořit krásnou čistou barevnou plochu i precizní detail. Dalším výrazným prvkem je zlatá, pracuji s ní dlouhodobě, pomáhá mi vytvořit celek, který je současně jednoduchý, klidný a vznešený.

LN: Plánujete tisknout i speciální edice?
Určitě, brzy začnu pracovat na vánoční sérii, v průběhu příštího roku chci navrhnout další sezonní edice. Například ke dni matek a otců, k Velikonocům, ke konci školního roku nebo odlehčenou sadu romantických přání.

LN: Proč vlastně posílat papírová přání? Nestačí e-mail a esemesky?
Papírová přání jsou gestem empatie a věřím, že mají své místo i v dnešním rychlém životním tempu. Jsou vyjádřením citových vazeb, považuji je za nadčasová. Navíc kromě samotného textu přináší hmotnou stopu lidské ruky a trvalou památku. Esemesku si do rodinného alba nejspíš nezaložíte.

LN: Blahopřání k narozeninám nebo ke svatbě jsou běžná, ale jak vzniklo například zlom vaz?
Když jsem před pár lety spolupracovala s Janou Burkiewiczovou na tanečním představením Najděte ostatní!, překvapil mě zvyk, kdy si tanečníci před premiérou navzájem rozdávali drobné dárky „zlomvazky“. Přišlo mi to skvělé. Napadlo mě, že něco podobného by se dalo dělat v mnoha podobných situacích, ať už jde o státnice, sportovní zápas, důležitý pohovor, nebo třeba první rande.

LN: Kde bude možné přání sehnat?
Po dobu festivalu je možné pořídit přání v pop-up storu Lustru, dále chystáme vlastní e-shop. Než ho spustíme, rádi bychom navázali spolupráci s vybranými bookshopy v Praze a Brně, kde si je budou moci lidé prohlédnout a vybrat osobně.

LN: Od roku 2017 také ilustrujete v magazínu Pátek LN stránku o zajímavostech starých sto let. Je těžké vyhovět každý týden novému zadání?
Stejně jako jiná podobná práce vyžaduje i tato soustředěnou mysl a nápad, ale převažují pozitivní stránky. Je poučné dozvídat se o věcech a situacích, které lidé tehdy řešili, a srovnávat je s dneškem. A nejde jenom o události, které hýbaly celou tehdejší společností, zajímavé jsou také nejrůznější kuriozity z lidských životů. Například nález zahrabané plechové krabičky se třemi tisíci milostnými dopisy adresovanými jisté slečně. Často jsou to jen malé zprávičky, které na první pohled působí všedně, ale i ve své obyčejnosti vedou k zamyšlení. Dnes si už stěží dovedeme představit, že by se v zítřejších zprávách psalo například o mouce na příděl.

LN: Ilustraci jste vystudovala na pražské umprum u Juraje Horvátha z nakladatelství Baobab. Co jste na škole nejvíce ocenila?
Především perfektní tvůrčí zázemí, kde jsme jako studenti měli dostatečnou svobodu a současně možnost bavit se o ilustraci se špičkami ve svém oboru. Byla to skvělá škola a tuto atmosféru si ráda připomínám i na festivalu Tabook, který Juraj s týmem pořádá v Táboře.

LN: Ilustrujete knihy, časopisy, spolupracovala jste s Národním ústavem pro duševní zdraví, navrhujete autorské tisky, klienti Raiffeisenbank platí kartami s vaším designem. Pro značku Lasvit jste připravovala publikaci o historii sklářství v Čechách. Byla jste také třikrát nominovaná na Cenu Czech Grand Design. Která zakázka pro vás byla nejdůležitější?
Každá zakázka, velká i malá, pro mě byla a je novou zkušeností. Bylo by nefér vyzdvihovat některou nad ostatní. Jedna zakázka mě naučila jednat se zadavatelem, druhá, jak si důstojně poradit se zpracováním vážného tématu, třetí mě zase donutila vymyslet nový technický trik...

LN: Vaše sestra, dvojče Daria, vystudovala na umprum zase oděvní design v ateliéru Liběny Rochové. Po kom jste zdědily umělecké geny?
Samotnou by mě to zajímalo. Oba rodiče jsou vystudovaní radiotechnici, i když dnes se tomu oboru již nevěnují. Jediné přímé vodítko je náš dědeček Alexandr, který žil v Nalčiku na Kavkaze a ve volném čase maloval. Ale obecně vzato věřím, že tvůrčí nadání má hlubší podstatu a dá se pěstovat nejen v umění, ale i v jiných oborech, třeba v programování, zemědělství nebo při jednání s lidmi. Podstatná je kreativita a nemusí být jen vrozená, může k ní každý dospět, pakliže chce něco ve své práci zlepšit.