Film má ukazovat lidi férově, myslí si francouzská režisérka Rebecca Zlotowská

LN: Vaše filmy se od sebe dost liší. Co inspirovalo tento?

Mám ráda filmaře, kteří točí různorodě. Třeba Sidney Lumet nebo Elia Kazan se nikdy neopakovali. Co vás přivede k nějakému tématu, je vždycky trochu záhada. Důvody máte sentimentální i politické, k tomu je důležitá touha o něčem vyprávět. Já už dlouho měla v hlavě příběh dvou žen flirtujících na Riviéře s bohatými chlápky na jachtách. Jenže jsem nevěděla, co s ním, jak ho použít. Pak došlo k odhalení Harveyho Weinsteina a začaly se probírat otázky dominance, vyřčených i nevyřčených tužeb a zneužití moci. Zároveň jsem oplakávala kamaráda a chtěla jsem rychle natočit film, a navíc takový, který bude obsahovat zábavu, sexualitu, slast, lodě... 

A do toho jsem potkala Zahiu Deharovou, která byla jako nezletilá zapletená do skandálu kolem francouzských fotbalistů, kteří si platili prostitutky. Jako každý ve Francii jsem o ní slyšela, na rozdíl od většiny jsem k ní cítila empatii. Ráda obhajuju lidi, které ostatní nesnáší. Zaujalo mě, že lidi nenávidí ženu arabského původu, která je přehnaně vyzývavá.

LN: Jak jste se seznámily?
Zahia mě zkontaktovala na Instagramu. Když jsem se dívala na její videa, udivilo mě, jak mluví. Došlo mi, že jsem ji nikdy neslyšela a že u žen vlastně často neznáme jejich hlas. Zahia mluví jako někdo z 60. let, jako hvězdička Croisette. Je tajemná, stylová, opak vulgárních lidí z reality show. Já mám ráda kýč a vulgaritu. Ale ona není součástí světa dnešních celebrit. Víc mi připomínala někoho z filmů Érika Rohmera a tuto její kvalitu jsem mohla otisknout do svého snímku. I proto se její postava jmenuje Sophie, čímž odkazuju na Sophii Lorenovou, erotický symbol italského filmu 60. let. Tak se zrodila Bezstarostná dívka.

LN: Premiéru měl film na festivalu v Cannes, kde se i odehrává.
To nebyl záměr. Potřebovala jsem prostě místo, kde jachty kotví hned naproti restauracím. Kde bohatí lidé večeří před turisty, mezi něž jsem během dovolených v Nice s tetou taky patřila. Měla jsem v hlavě ten obrázek obscénního bohatství, vystavování se. To patří i mezi otázky filmu – kdo je v něm největší exhibicionista? Kdo je neslušný? Nebo se shodneme, že všichni tu přistupují na stejnou hru a užívají si? Včetně oné dívky? Na její naplňování svého potěšení ovšem ještě nejsme připravení, a proto takovéto filmy musejí stále vznikat.

LN: Bezstarostná dívka má dvě hlavní hrdinky a pro Naimu, sestřenici Sophie, jde o příběh o dospívání. Proč film vyprávíte z jejího pohledu?
Já sama se víc podobám Naimě, moje emancipace proběhla pomocí studia, tedy tou tradičnější cestou. Proto jsem zvolila její hledisko, cítila jsem se blíž její nevinnosti a hledání toho, co chce ve svém životě dělat. Nakonec si vybere, ale právě díky tomu, že prožije to jedno léto. Že zažije až vyčerpávající svobodu své sestřenky Sophie, neslušné chování bohatých mužů, milé mentorování muže, který chce, aby byla statečnější než on, protože si připadá jako otrok, pohrdání členy své třídy v podobě stevardů...

LN: Vy jste na rozdíl od stevardů ke svým postavám velmi empatická a něžná. I k mužům, kteří se k hrdinkám nechovají zcela ideálně.
Jsem něžná žena. A i já toužím po mužích na jachtě. Vyrostla jsem na hollywoodských a italských filmech. Mé dětství bylo osamělé a toužila jsem po kráse, slávě, večírcích. Chtěla jsem, aby mi film nabídl pohled do života bohatých, takže třeba dílo Kena Loache mě dlouho nezajímalo. Až později jsem od filmu začala chtít i víc. Dnes mám pocit, že má zodpovědnost filmařky znamená ukazovat postavy fér. Ženy i muže. A třeba muži, které znám, nejsou hrdinové ani zlosyni.

LN: Bylo důležité, že postavu Sophie hraje někdo, kdo už byl známý ve spojení se sexem?
Bylo to zajímavější. Zahia do té role přinesla nové vrstvy. Proto ráda pracuju s profesionálními herci. Ona je sice debutantka, ale její minulost jako by byla její minulá role. Když obsadíte Catherine Deneuveovou, Isabelle Adjaniovou nebo Benoita Magimela, využíváte i jejich předchozí role. Chci si s povědomím, které o nich máme, hrát, ne ho vymazat.

LN: Mimo Francii ovšem o Zahie nikdo moc neví. Nebyl tedy risk ji jako neherečku obsadit?
Já jsem docela statečná, což je potřeba, pokud chcete něco říct. Ve Francii můžu být feministka, součást hnutí 50/50, a nemusím dokazovat svůj aktivismus ve filmu. V něm můžu kromě svého názoru dodat i humor, libido, erotismus. A vyprávět o dívce, která své tělo využívá jako zboží, i když nejde o prostitutku.

LN: Proč jste do role Naimina mentora obsadila hvězdu Benoita Magimela?
Je tak skvělý, že ani nevím, proč jsem s ním ještě nepracovala. Má v sobě určitou melancholii. Poznáme, že miluje literaturu i úspěch, kombinují se v něm různí démoni. Chápu, že ho francouzští filmaři často využívají právě do rolí mentorů, milých bonvivánů, kteří vedou druhého, aby se stal lepším. Má to v sobě.

LN: Jak důležité jsou ve filmu třídní rozdíly? Postavy o nich moc nemluví.
Přesto jsou součástí všeho. Podle mě hrají roli i v erotice. Společenské násilí, které mě ve filmu zajímá víc, však probíhá mezi členy stejné třídy. Proto ti nejchudší volí Trumpa a Bolsonara. Jakmile se ze své třídy trochu vyšvihnete, jste mnohem agresivnější k těm, kdo vás ohrožují.

LN: Jaké technické výzvy přineslo natáčení na jachtě?
Nejobtížnější byl zvuk, naštěstí můj zvukový inženýr byl génius, spolupracoval už s režiséry Bonellem, Assaysem nebo Desplechinem. Dokonce i vymyslel, kam všít do Zahiina miniaturního kostýmu mikrofon...