Jaro přišlo do Česka a s ním i čtyři nové výstavy v pražské Národní galerii. Ode dneška jsou ve Veletržním paláci k vidění Ozvěny Benátského bienále: Stanislav Kolíbal, Nebourat! Podoby brutalismu v Praze, Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemícha nakonec velká retrospektiva sochaře Kurta Gebauera. Ta zaujímá značnou část prvního patra, kde byl donedávna vystaven Alberto Giacometti.
  |
Rok 1925 byl pro českou kultury když ne důležitý, tak alespoň v lecčems podstatný. Založeno bylo Osvobozené divadlo, nalezena Věstonická venuše, položeny byly základy Veletržního paláce i českoskovenského pavilonu v Benátkách a 11. prosince se v Orlové na severu Moravy narodil jeden z průkopníků českého konceptuálního umění Stanislav Kolíbal. Ten loni v létě reprezentoval Česko na Benátském bienále, jeho dílo je nyní přeneseno do Malé dvorany Veletržního paláce, aby se s ním mohli seznámit ti, kdo se do Benátek nedostali.
K vidění tu jsou jeho geometrické reliéfy z let 1963 a 1976, plastika Labil z roku 1964, instalace Tak nebo tak doplněná citátem Jiřího Wolkera nebo prostorové objekty a „stavby“, které vzešly z cyklu kreseb, jež Kolíbal vytvořil v roce 1988 během stipendijního pobytu v Západním Berlíně. Novinkou jsou barevné nástěnné kresby simulující ve dvoraně rozměry benátského pavilonu.
Obdivovaný a nenáviděný brutalismus
S Berlínem souvisí také výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze, kterou ve třetím patře připravila kurátorka Helena Doudová. Zatímco v německé metropoli se brutalistní České centrum Věry a Vladimíra Machoninových stalo v posledních letech středem zájmu, v Praze šlo několik cenných staveb té doby k zemi – Transgas a Hotel Praha už neexistují, otazník nyní visí nad bývalou Ústřední telekomunikační budovou na Žižkově.
Výstava rekapituluje osudy pětatřiceti staveb rozesetých po Praze, od obchodního domu Kotva přes budovu bývalého Federálního shromáždění a hotel Intercontinental až k Barrandovskému mostu či Nové scéně Národního divadla. K vidění je tu na dvě stě padesát originálních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystavené poprvé. „Budovy ovlivněné brutalismem v Praze jsou jedinečnou architekturou, špičkovými technickými a uměleckými díly. Výstava chce tyto kvality představit široké veřejnosti, odkrýt ideologický nános doby a poukázat na jejich špatný stav, případně ohroženou existenci,“ vysvětluje Doudová.
K tomu slouží také dvě videa. První, Pomoc Praze, pochází z roku 1968 a zachycuje stavbu bývalého Federálního shromáždění, druhé je z loňska a nabízí záběry z demolice Transgasu o ulici vedle.
Další výstava je pak ve Veletržním paláci věnovaná Edgaru Allanu Poeovi a jeho vlivu na české umělce. „Jde o výtvarníky, kteří byli Poem inspirováni nebo ilustrovali jeho díla,“ líčí kurátorka Veronika Hulíková, která expozici připravila s Ottou M. Urbanem. Vznikl tak jakýsi grafický kabinet kuriozit, kde návštěvníky vítá krákání havrana I see, I see, I see Krištofa Kintery, stěny zdobí temné kresby Josefa Bolfa, Marka Thera a Františka Štorma, úsměv budí dřevoryty Josefa Váchala a to vše doplňuje Adolf Born s Jaroslavem Rónou.
Značná pozornost je v galerii věnovaná sochaři Kurtu Gebauerovi a jeho stejnojmenné retrospektivě. Řazena je chronologicky od Kameníka `a la Gutfreund, kterého Gebauer vytvořil v roce 1956 ve svých 15 letech, až po letošní Trubkouny svařené na míru piazzettě Veletržního paláce. Gebauer je opravdu plodný autor, představeno je tu na 230 jeho děl – sochy, malby, kresby, fotodokumentace i nerealizované projekty. Prostor dostalo například i dětské hřiště, jímž si sochař v osmdesátých letech na pražském sídlišti Dědina vyřizoval účty s minulým režimem. „Prolézačky“ tvořily kamenné plastiky Obludy symbolizující tehdejší papaláše.
A tak Gebauera snad nejlépe vystihuje hymna, kterou si složil, když v sedmdesátých letech vyhlásil na samotě u Stradonic vlastní stát: „Jásejme pospolu ve státě,/ kde láska kvete furt./ Jásejme pospolu ve státě,/ kde prezidentem Gebauer je Kurt.“
