Kultura

RECENZE: Režisér ukazuje Havla jako bloumáka a váhavce, to je absolutní nesmysl

Fotogalerie 21

Snímek Havel (2020). Režie: Slávek Horák | foto: BONTONFILM

Premium

Film Slávka Horáka s výmluvným názvem Havel přináší obraz exprezidenta a dramatika někdy až směšně zploštělý. Režisér hlavní postavu svého snímku ukazuje především jako bloumáka, legračního slušňáka a váhavce, který se stále nemůže rozmyslet, zda půjde proti režimu. To je absolutní nesmysl – Václav Havel byl člověk naprosto konzistentních názorů. Jeho postoje byly pevné a neúhybné a v odporu vůči režimu byl důsledný.

Jana Machalická

22. července 2020 5:00

• 14 příspěvků

Havel byl vnitřně silný člověk a za všech okolností slušný. To byla jeho přirozenost, kterou ale také účinně používal jako mimikry. Mátl tak své odpůrce, kteří si mysleli, že už ho dostali, a pak byli překvapeni, že je sice slušný, ale jako skála. Toto je hlavní problém filmu, někdy komické fabulace jsou v tomto případě podružné.

Slávek Horák to, jak se říká, myslel dobře a řekla bych, že si Václava Havla váží, přesto z něj ve svém filmu udělal místy až komickou figuru. Ve scénáři splétá realitu s fikcí, ale tyto nikým nezkorigované fantazie bohužel nesměřují k uvěřitelné výpovědi, tématu.

Navzdory nároku na básnickou licenci, tvůrci se žánru životopisného filmu nezřekli, a tak jejich bájení a zjednodušování nezřídka končí u parodie. V lepším případě u komiksu z nedávné historie, který je dnes tak oblíbeným žánrem – však postavy také občas vypouštějí zjednodušující bubliny.

Směšná představa 60. let

A to od první minuty filmu, kdy se divákům předkládá divadelní atmosféra 60. let coby jednoho velkého mejdanu a svádění děvčat. Scénář záměrně realitu černobíle vyhrocuje a uchyluje se ke zjednodušování a zkreslování.

Autor: Jana Machalická

Témata: Film, Václav Havel, Slávek Horák, Viktor Dvořák, Alexander Dubček, Anna Geislerová, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Martin Hofmann, Pavel Landovský, Stanislav Majer

• Vstoupit do diskuse (14 příspěvků)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

Třeba ředitel divadla, které Havlovi uvádí jeho hry, je korunovaný vůl a dva dny po srpnové okupaci (na Anenském náměstí ložírují tanky) už má v kanceláři divadla připravenou petici na podporu okupantů. Posléze se nemůže přidat k odporu, jelikož (ve svých pětašedesáti) pracuje se ženou na dítěti a nemůže mu zkazit budoucnost, což bohužel nevychází ani jako zamýšlená absurdní nadsázka.

Na Havlovu premiéru se dostaví též Alexandr Dubček, kterého nejdřív Václav Havel vyvolá z publika na děkovačku, jelikož tento prý dělá skvělou politiku, a pak mu s devótním nadšením nese kytici do auta, kam se také dostaví děvčata a skládají prvnímu tajemníkovi hold (zjevně odkaz na známou historku s Martou Kubišovou a Ivou Janžurovou, které se Dubčekovi skutečně v roce 1968 kořily před budovou ÚV KSČ).

Taková představa uvolnění 60. let je prostě směšná a prostupuje celým filmem – připomíná to styl Vieweghovy satiry Nápady laskavého čtenáře, kde se paroduje Havlův životopis z pera Edy Kriseové: „Všechno bylo nějak otevřené, dokonce i tramvaje, do kterých jsme skákali generační robinsonády.“

Nové pověsti české o Havlovi

Horák se odvážně pouští i do obrazivých metafor, ty ale zůstávají dosti polopaticky ilustrativní. Třeba když se Havel jako dramatik v příslušně groteskních chvílích svého života přenáší na divadelní prkna a v jeho hlavě se odvíjí nové absurdní drama. Neznámo proč je to vždy kamenné divadlo se zlatými portály, což je další fabulace, která je zavádějící – Havel byl do svého zákazu v 70. letech spojen výlučně s divadly studiovými a tato skutečnost svůj význam má. 

Další metaforické zobrazení stavu hrdinovy mysli se odehrává ve sklepě u starého filozofa, kde klouže po uhlí, které má složit. Vousatý mudrc mu podá žebřík, aby mohl po uhlí vylézt...

Narativ pracující s Havlem jako osobou emočně vznícenou, nejistou a někým postrkovanou je dnes stále častější. Scéna v Činoherním klubu, kde je Havel rozklepaný a váhající nad tím, že by se měl stát prezidentem, je mimořádně pomýlená. Také jeho vztahy k ženám a určitá slabost či nechuť řešit je s konečnou platností byly mnohem komplikovanější záležitostí, než se zde předkládá.

Nové pověsti české o Havlovi svůdníkovi pochopitelně podpořily memoáry i beletrie různých dam jeho života. Klišé o Havlovi, který nenechá žádnou sukni na pokoji, Horák rozvíjí víc než dost a jeho vztah s Olgou líčí způsobem, že si divák musí klást otázku, proč tito dva spolu vůbec žili. Jejich vztah je ve filmu rozpadlý už v době, kdy Olga pracovala v Divadle Na zábradlí. 

V podání Ani Geislerové je to bytost protivná, podmračená, neřkuli zapšklá, ztrhaná, zahalená stále do cigaretového dýmu. Za všech okolností razantní a až zbytečně konfliktní. Ke svému Vaškovi má spíš mentorský přístup, příliš si ho nepovažuje a zdá se, že on s ní zůstává hlavně proto, aby četla a revidovala jeho texty. 

Milenka (Barbora Seidlová), zde kříženec Anny Kohoutové a Jitky Vodňanské, je celkem matná osoba, která neví, co chce. Na frak dostala hlavně figura jejího muže (inspirovaná Pavlem Kohoutem?), jinak mátohy s jezevčíkem v podání Stanislava Majera. Přitom Kohout byl jedním ze spoluautorů Charty 77, a nikoliv Pavel Landovský, jak film předkládá. Toho hraje Martin Hofmann jako uřvaného frajera, skoro pitomce, ochotného všude dělat skandály a rvát se. To je hluboké nepochopení: Landovský byl sice výtržník, ale také člověk vzdělaný a intelektuál – a tady vychází jako potížista a primitiv. 

Ve filmu hraje i hodně civilně vyhlížející Jiří Bartoška a první třetinu si divák bude lámat hlavu, zda hraje sám sebe, nebo pánaboha. Ukáže se však, že je jakýmsi obrazem profesora Patočky...

Pokud jde o Viktora Dvořáka v titulní roli, jeho výkon patří ke světlým místům snímku. Volí střídmé prostředky, je to jemné psychologické herectví. Podařilo se mu postavě vtisknout určitou autenticitu a tvůrci dobře pracovali s jistou vnější podobností. Scény výslechů nepostrádají napětí a emotivitu, zvlášť když kamera zajímavě zabírá velké detaily tváře. Dvořák ale víc ukazuje podobu Havla deptaného a sebemrskajícího, jeho esprit a smysl pro humor blýskne jen malinko.

Horák také celým filmem vine nit Havlova údajného morálního selhání ve vězení. Havel, odříznutý od informací, tušil, že mu vyšetřovatelé lžou a manipulují s ním. Především on sám se nesmírně trápil tím, že slíbil, že se nebude politicky angažovat a bude jen psát. Když jej z kriminálu propustili, vše se vysvětlilo a nikdo se k tomu nevracel, nebylo ani proč. On to ale vnímal silně a pokusil se s tím vyrovnat hrou Pokoušení, v níž zobrazil téma zrady vlastních ideálů a náchylnosti lidí kolaborovat se zlou mocí.

Hrdina, který se pochlapil

Žvásty o tom, jak měl Havel fešácký kriminál, jsou strašně rozčilující – byl tak fešácký, že v něm málem zemřel. Ale to, jak líčí Havlovo vězení Horák, je prostě přemrštěné. Tak nevypadal snad ani sovětský gulag v 50. letech. A tak dále a tak podobně.

Na závěr poslouží režie doslova hollywoodským happy endem v podobě dostrkání nesmělého a rozpolceného Václava Havla na balkon Melantrichu a ovací tisíců demonstrantů. Story o hrdinovi, který sice váhal a tak úplně nevěděl, co chce, ale nakonec se pochlapil, je opravdu takový filmový komiks pro mladé, pro něž jsou tyto děje už jen mrtvé báchorky z minulosti.