Máma je Češka, otec Holanďan, říká herec Erftemeijer. V populární kriminálce ho každý týden sleduje milion lidí
Od roku 2015 je členem Švandova divadla na pražském Smíchově.
| foto:
Michal Sváček,
MAFRA
Premium
Praha -
Na obrazovkách je pohledný blonďatý herec novou tváří, donedávna ho znali především návštěvníci divadel. Hostoval mimo jiné v Ostravě a už pátým rokem hraje v pražském Švandově divadle, menší scéně schované v zástavbě Smíchova, která je známá originálním přístupem a tím, že si troufá i na méně známé a náročnější kusy.
Teď se na něj najednou každý týden dívá milion lidí v oblíbené televizní kriminálce Specialisté, v níž hraje drsného kapitána Berana. U kávy a cigarety se však mile usmívá a v jednom z mála rozhovorů, které dosud poskytl, odpovídá většinou stručně, osobním otázkám se spíš vyhýbá. Víc než to, že jeho otec je Holanďan, se tak o jeho původu nedozvíte. Ale čím déle s ním mluvíte, tím víc vás překvapuje záběrem svých činností. Až máte pocit, že je mužem devatera řemesel – kromě hraní se zabývá divadelní režií, dramaturgií, skládáním hudby, dělá dýdžeje, píše blog a dal se na malování, v němž objevuje svobodu, jakou v divadle ani u filmu nepoznal.
LN: Jak často vám lidé komolí jméno? A není to i výhoda, být „tím hercem se zvláštním jménem“
Velmi často. Ale už jsem se s tím naučil žít. Děje se to, že mě lidi špatně píšou a nevědí, jak jméno vyslovovat. Možná si mě pak i lépe zapamatují, když mám tak zvláštní jméno, to je možné. Čte se to ovšem, jak se to píše, každý v tom vlastně hledá větší tajemství, než tam je. Jen křestní jméno by se správně mělo číst Jákob. Mimochodem, ani v Holandsku mé příjmení není nijak běžné.
Autoři: Lidové noviny
, Martina Oplatková
LN: A nepřemýšlel jste někdy o pseudonymu?
Přemýšlel, ale asi jménu spíše zůstanu věrný. Třeba se to jednou stane, ale zatím jsem se rozhodl to ustát.
LN: Jak je tomu vlastně s vaším původem?
Máma je Češka, otec Holanďan. Narodil jsem se v Nijmegenu (nejstarším holandském městě ležícím při hranicích s Německem) a žil jsem tam až do čtyř let. Pak jsme se s mámou přestěhovali zpátky do Česka.
LN: Vracíte se tam? Umíte dobře holandsky?
Ano, můj otec tam žije, takže za ním pravidelně jezdím. Holandsky umím, ale jen hovorově, s psaním mám problémy. Ono se v holandštině vše píše jinak, než se čte, jsou tam různé chytáky, které neovládám. Jsou tam jiná pravidla pravopisu, která jsem se zkrátka ve škole neučil. Ale většinou mi lidé říkají, že mám dobrou holandštinu, neslyší žádný přízvuk, diví se, když zjistí, že tam nežiju.
LN: Cítíte se být víc Čechem, Holanďanem – nebo něčím mezi? Pozorujete na sobě nějaké holandské rysy?
To je velmi relativní, asi bych se popsal jako Evropan. Nějaké rysy – větší otevřenost nebo toleranci k jiným způsobům života – u sebe ale cítím.
LN: V čem vidíte rozdíl mezi mentalitou tam a tady?
Možná právě v té otevřenosti – kvůli tomu, co tady bylo za režim, jsou u nás lidé víc podezřívaví a uzavření, to v Holandsku není.
LN: Naskočil jste do populárního kriminálního seriálu Specialisté. Sledoval jste ho předtím?
Popravdě ne, přiznávám se. Já tedy nemám doma televizi, sleduju jenom věci, které si sám vyhledám na internetu a pustím si je, kdy chci. Ale je pravda, že televize je dobrá na to, že nabízí člověku něco, co by si sám od sebe nepustil, a pak ho to třeba i zaujme. Proto také rád poslouchám rádio – dostane se tak ke mně spousta věcí mimo můj okruh zájmů.
LN: Později jste se ale na seriál podíval, nebo ne?
Potom jsem si ho nakoukal, samozřejmě, když jsem chodil na castingy, ty znalosti jsem si doplnil. Baví mě, když je seriál na motivy skutečných událostí, i když tady je to velmi volně. Ale někdy si děj spojím s něčím, co jsem zaznamenal.
LN: Jak byste svého hrdinu charakterizoval? Říkáte, že té postavě nejste moc podobný.
Člověk se do role nějak promítne, tomu se nejde úplně vyhnout, ale myslím, že jsme dost rozdílní. Kapitán Beran je zvyklý používat sílu – a to je mi cizí.
LN: Můžete s postavou občas pracovat podle svého, máte k tomu prostor?
Ano, občas si upravujeme text do pusy, a když člověk přijde s rozumným návrhem, jak ho upravit, je vyslyšen, režisér Robo Šveda to bere.
LN: Pozorujete teď nárůst popularity, když jste v tolik sledovaném seriálu?
Párkrát už se mi to stalo: seděl jsem s kamarády v hospodě a starší štamgast na mě najednou zavolal: „To je ten fízl!“ Byl jsem nesvůj, nevěděl jsem, jestli to myslí v dobrém, nebo špatném, ale pak mi došlo, že to jen znamená, že se rád kouká na Specialisty.
LN: Jste tedy připraven na to, že vás teď lidé budou víc poznávat?Jak se na to připravit, nevím, ale teď mi nahrávají roušky, takže se člověk teoreticky může maskovat. Jinak bych řekl, že jsem spíš introvertní člověk a přílišná pozornost mi není zrovna příjemná.
LN: Po jak dlouhé době od natočení se vlastně seriál vysílá? Točíte momentálně?
Ano, točíme, doháníme, co jsme zameškali v době koronakrize. Nejdřív jsme točili čtyři díly najednou, teď se točí dva. V televizi se objevují pár měsíců od natočení, já jsem nastoupil v listopadu, ty díly se vysílaly v březnu.
LN: Máte rád seriály z kriminálního prostředí?
Ano, už jako dítěti se mi líbili třeba Profesionálové: Bodie a Doyle.
LN: Čím si vysvětlujete obrovskou popularitu detektivek u nás? I v létě jste se Specialisty překročili milionovou sledovanost.
Asi lidi obecně přitahuje zločin. A také myslím, že by to mohlo být tím, že Specialisté se odehrávají v Praze, v reálném prostředí, lidé ta místa poznávají. Nějaký z případů se mohl odehrát kousek od jejich domova.
LN: Kdo z týmu vám nejvíc sedne?
Nejvíc si asi sedneme s Evou Leimbergerovou, nastoupili jsme společně a společně jsme se podporovali v tom, jak to zvládnout.
LN: Vrátíme se teď na chvíli do minulosti. Co vás kdysi přivedlo k myšlence stát se hercem?
To bylo víc věcí, které se složily dohromady. Jako malý jsem hodně četl Rychlé šípy, a když mi bylo deset, vzala mě maminka na konkurz do divadla právě na muzikál Rychlé šípy, který se hrál v rámci Pražského jara a pak se s ním jezdilo. Dostal jsem se tam a byla to moje první zkušenost. Sedl mi okamžitě, jen byla tehdy překážka v tom, že jsem ráčkoval. Hrál jsem jednoho z Černých jezdců, kteří chtěli šikanovat Jarku Metelku, než ho zachránil Mirek Dušín.
LN: A jak to pak s malým Černým jezdcem pokračovalo?
Potom jsem šel do Dětské opery Praha, kde jsem strávil hodně času. Ale pak přišla situace, kdy jsem řešil, jestli se věnovat házené, kterou jsem taky hrál, nebo divadlu – a to nakonec nad sportem vyhrálo.
LN: Jak vzpomínáte na studia na konzervatoři?
Na konzervatoř jsem se dostal napoprvé a zažil jsem tam krásné časy, měl jsem tam úžasné učitele: Jaroslava Satoranského a Janu Preissovou. Byli takoví krásně rodičovští, opatrovničtí, moc se mi líbilo, jak s námi mladičkými pracovali. Myslím, že je to docela problematické, vést k herectví v tak nízkém věku. Rád vzpomínám i na spolužáky, byl jsem tam například s Marikou Šoposkou nebo Ivanou Korolovou, Michalem Hruškou, Karlem Wienckem a dalšími.
LN: Pak jste šel na DAMU. Proč vlastně další studia? Nenaučila vás už hrát konzervatoř?
Přemýšlel jsem o tom zrovna nedávno, proč jsem nešel rovnou hrát, ale uvědomil jsem si zpětně, že člověk, který dokončí konzervatoř, je stále hodně mladý. A do angažmá jich zase tolik není potřeba, není tolik rolí pro takhle mladé lidi. Pokud jde o vysokou, určitě to dá mladému herci nějaký nadhled, otrká se zase v jiném prostředí, myslím, že získá i větší jistotu, než jde do praxe.
LN: Dostudoval jste ji nakonec?
Snažil jsem se ještě donedávna dostudovat, ale nepodařilo se mi to. Všechno mám tedy odchozené a splněné, chybí mi jen absolventská práce a závěrečné zkoušky. I kvůli Specialistům jsem si na to nakonec nenašel čas.
LN: Při studiích jste hostoval mimo jiné v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Co vás vedlo k tomu, dojíždět tak daleko z Prahy?
Bylo to napínavé, sedět ve vlaku a říkat si, jestli to stihnu, když jsme nabírali zpoždění, ale naštěstí se to vždycky podařilo. Aspoň jsem si po cestě opakoval roli. A co mě k tomu vedlo? Dostal jsem nabídku na krásnou roli Toma ve Velkém Gatsbym, to se neodmítá.
LN: Teď už pátou sezonu hrajete ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Čím je podle vás tohle divadlo specifické?
Řekl bych, že jsou tu dvě linie, taková měšťanštější, tradičnější – třeba adaptace komediálního filmu Kdo je tady ředitel? – a pak umělecký šéf Martin Františák jede svou náročnější linii. Jsou to dvě misky vah, které se snažíme vyvažovat.
LN: Jakou nejzajímavější roli jste zatím dostal?
Jedna byla v Lámání chleba s Dodo Gombárem, rodinná sága z jižní Moravy, kde jsem v roli venkovana během představení zestárl o padesát let, to byla výzva! Další věc děláme s týmž režisérem, je to představení Bratr spánku. Tam pro změnu hraju člověka, který se vymyká, okolí ho nechápe, křivdí mu, protože je jiný než většina. Myslím, že je to výzva i pro nás, abychom nebyli krátkozrací a neměli příliš předsudků, každý je přece v něčem trochu jiný než ostatní. Jsou to moje největší role a moc jsem se na tom naučil.
LN: Co vás v této sezoně v divadle čeká?
Těším se na Adamova jablka, dramatizaci severského filmu v režii Jiřího Pokorného, budeme tam hrát s Robertem Jaškówem. Premiéra bude v březnu.
LN: Máte nějaké herecké sny?
Kdyby to tak bylo, raději bych to neměl zakřiknout. Ale popravdě ani ne, nikdy jsem moc herecké sny neměl, spíš pro mě bylo důležitější to, s kým pracuju a co se tím naučím, než konkrétní role.
LN: Nejste jenom herec, fušujete i do dramaturgie a režie. Jak to dáváte dohromady? Máte v plánu i samostatnou režii?
Pár věcí jsem v životě dělal, něco z toho ve Švanďáku ještě hrajeme, kde jsme režírovali kolektivně, ale já jsem tam měl hlavní slovo. Musím říct, že mě to těšilo. Ano, vlastní režii bych si zkusil rád. Líbí se mi, že si člověk něco vymyslí, pak to vytváří s herci a sleduje, jak se jeho idea zhmotňuje, stává se reálnou.
LN: Režírujete i sám sebe?
To je ošemetné. Myslím, že tam je nutný pohled zvenčí, který se tímhle narušuje, ale párkrát jsem si maličkou roli dal. Jak je možné, že takový Clint Eastwood to napíše, režíruje, hraje hlavní roli a je to dobré? To mě nepřestává udivovat.
LN: Jak byste popsal situaci mladého herce dnes? V čem je podle vás jiná než u předchozích generací?
Pokud jde o divadlo, myslím, že trošku vymizely takové ty herecké vzory, staří bardi, od kterých se mladí učili a měli k nim velkou úctu. Když mladí vidí, že i ti „bardi“ točí reklamy, už je tolik neberou. Řekl bych, že dřív takoví lidé ukazovali, že je to dlouhá cesta, že tam byla větší úcta k divadelnímu řemeslu. Tohle, myslím, bohužel vymizelo. Na druhou stranu se toho víc točí, máme určitě mnohem víc možností v televizi, než mívali oni, ovšem zase se natáčí mnohem rychleji.
Kromě herectví si Jacob Erftemeijer vyzkoušel třeba divadelní režii a dramaturgii.
LN: Mladý pohledný herec jako vy si obvykle vyzkouší také nějakou princovskou roli. Hrál jste už někdy v pohádce?
Zatím ne. Pár konkurzů jsem obešel, ale pokud se nestane a já si prince nezahraju, nevadí. Neprahnu po tom.
LN: Zabýváte se i skládáním hudby. Můžete vymezit, jakým žánrem?
Nemůžu! Rád se pohybuji mezi žánry. Dělal jsem hudbu k představením, právě k Bratrovi spánku – a to je něco hodně jiného, než když pouštím hudbu jako DJ. Já tam stojím za deskami a do toho hraje kamarád na živý nástroj. Mám rád kombinace akustického nástroje s elektronikou nebo jinak řečeno starého a nového. Dělám to už mnoho let, ale spíše nárazově, je to způsob odreagování. Dalším je malování.
LN: Vy malujete? Chodil jste někdy na základní uměleckou školu?Na ZUŠ jsem nechodil, jen nějaký čas na základku s výtvarným zaměřením. Ale mám to v rodině. A 19. září budu mít první samostatnou výstavu v Bartolomějské ulici, předtím jsem dělal jen výtvarnou stěnu ve Švanďáku. Rád bych u toho zůstal, baví mě to, je to uklidňující, nikdo mě nerežíruje, je to svoboda.
LN: A co házená?
Tak to už opravdu ne, spousta kolegů herců ale házenou kdysi dělala, to je zajímavé, že je nás tolik.
LN: Nesmíme zapomenout ani na vaše vtipné blogy na serveru Lidovky.cz. Baví vás to? Jak k tomu došlo, že píšete?
K blogům jsem došel jednoduše: do divadla přišla nabídka, kdo by chtěl psát, a asi jsem první zareagoval. Už dávno jsem si to chtěl zkusit. A zjistil jsem díky tomu, že mě psaní baví. Uvidíme, jestli v tom někdy budu pokračovat.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
