Dalibor Janda: Ve stanu při marném čekání na holku vznikla melodie, která mě později zajistila na důchod
Premium
Svého času býval úspěšnější než Karel Gott, třikrát vyhrál anketu Zlatý slavík a za svou kariéru prodal více než tři miliony desek. Teď Dalibor Janda slaví čtyřicet let na scéně, dál s kapelou Prototyp objíždí republiku a sleduje, že mladí hudebníci mají dnes rozjezd kariéry těžší než dřívější generace.
Vítá nás na zahradě své vilky v Třeboradicích na okraji Prahy, ukazuje nám sbírku soch, které tu už dvacet let shromažďuje. S radostí vykládá o tom, jak se stará o své milované květiny, a předvádí ukázkové papriky. Hned dodává, že si na zahrádku odskakuje vždy mezi natáčením písniček, které připravuje pro své nové album. A přitom by už nemusel – jeho nejslavnější hity z 80. let, které prodával po statisících a jež stále hrají česká rádia, mu vydělávají, jak říká, na dobré živobytí.
Autor:
Martina Oplatková
LN: Letos slavíte čtyřicet let profesionální hudební kariéry. Jak dnes vzpomínáte na svoje začátky?
Moje skutečná kariéra začala ve chvíli, kdy už jsem myslel, že s hraním seknu. Léta předtím jsem hrál na tancovačkách a jediná odměna byla sedm piv na stole. Pak jsme měli hardrockovou kapelu, a tu nám zakázali, bylo to na soudruhy moc tvrdé, hráli jsme třeba Deep Purple. U přehrávky nám řekli, že tohle si dovolit vůbec nemůžeme. Tak jsem zkusil takový rock-popík, měl jsem asi pětadvacet demosnímků, které nejdřív nikdo nechtěl. Až jsem se sešel s textařem Honzou Krůtou.
LN: Vaši příznivci vědí, že většinu písní si skládáte sám a Jan Krůta je dodnes váš dvorní textař. Jak k tomuhle profesionálnímu partnerství došlo?
Jeden známý, který věděl, že skládám písničky, mi ho dohodil. Sešli jsme se v Koruně na Václaváku, tam jsem mu dal první audiokazetu s pěti písničkami. Dali jsme si tam jahodový koktejl, který tam tehdy mixovali. Večer mi volal domů a říkal: „Mám na jednu písničku text.“ – „A jak se to bude jmenovat?“ – „Jahodový koktejl!“ A to byl můj první hit. Nedávno jsme objevili v archivech léta ztracený klip, který k němu tehdy vznikl, a dali ho na YouTube.
LN: A pak následovala první deska?
Ale vůbec ne, vydavatelství Supraphon, které na to mělo monopol, o ni nestálo. Řekli, že jsem prý neperspektivní, že se to nikomu líbit nebude. Na tom, že se písnička začala hrát, měli velký podíl Slováci, kteří ji zařadili jako letní hit do svého pořadu Pozor, zákruta v Československém rozhlase. Asi po týdnu, co ji hráli skoro každý den, tam začali lidi volat a sháněli ji na singlu. Tak Koktejl nakonec vydali (v roce 1983), na druhé straně desky Konec prázdnin. Dali mi ho tam jako milost. Lidé chtěli další, Krůta textoval, vznikaly další a další písničky: Hráli jsme kličkovanou, Žít jako kaskadér… nějaké čtyři singly ročně, brzy celá deska.
LN: Jak jste z desek vybírali skladby, z nichž měly být hity?
My jsme si zkoušeli písničky na koncertech, byl hlad po nových písničkách, ne jako dnes, kdy všichni chtějí slyšet to staré. Elpíčka se nedělala tak, že by to bylo postavené na jednom hitu a většina byla vata. Dneska se to tak často dělá. Načančají jednu, maximálně dvě písničky z desky a k tomu se pak dodělají další, něco upraveného starého, něco převzatého. Dřív se deska dělala poctivě, písnička vedle písničky, dvanáct nebo čtrnáct věcí, každá skladba byla svým způsobem hit. Já jsem chtěl, aby každá písnička byla dobrá, proto jsem až na výjimky nebral písničky jiných autorů. Oni mi je nabízeli, tehdy psala spousta lidí, kteří mysleli, že to umějí, ale já věděl, že tudy cesta nevede, že to nejsou skladby, které by se mi líbily. Těch několik od jiných autorů, například Oheň, voda, vítr od Ladislava Štaidla nebo Vcházíš bez vyzvání, kterou mi napsal jako jedinou Karel Svoboda, jsem si vybral, protože se mi opravdu líbily.
LN: Nezaskočila vás tehdy ta nečekaná kariéra, kdy jste v rychlém sledu získal tři zlaté slavíky?
Doteď tomu vlastně nerozumím, že jsem se tak chytil – i u mladých, protože už mi bylo kolem třiceti. Léta jsem hrál, nikoho to nezajímalo, a teď tohle. Přede mnou je těch několik let jako v oparu: nechápu, jak jsme to stíhali. Jak zvládnete udělat dvě stě padesát, tři sta koncertů do roka. Do toho televize, natáčení… Každý den na jiném hotelu. Říkám si, to snad ani není možné. Jenom když vidím, kolik jsem napsal písniček: Kde jsem na to bral čas?
LN: Běžní posluchači řeknou, že máte dva tři hity: Žít jako kaskadér, Hurikán, Kde jsi?...
Ale v rádiích se mi hraje dohromady nějakých pětatřicet věcí, na různých stanicích trochu jiné. A nejenom ty z osmdesátek, i některé z těch, které jsem natočil v posledních letech, třeba Já si tě najdu. Jinak jsem jich dodneška složil asi sto šedesát. Ale kdybych chtěl dělat převzaté písně, to bych samozřejmě mohl něco natočit třeba každý den.
LN: Nikdy vás nelákalo převzít nějakou světovou píseň?
Ne. V sedmdesátých a pak i v osmdesátých letech to bylo hodně v módě, na Supraphonu se předháněli v tom, kdo první urve ten zahraniční hit. My jsme bojovali vlastními skladbami proti těm celosvětovým hitům. Tehdy předělali kdejakou písničku, která byla ve světě známá, a když to řeknu slušně, většinou ji zkonili, často tomu dali nějaký hloupý text… Někdo ani neměl původní písničky. Textaři měli pré: „Tady je hit, Franto nebo Pepo, napiš slova.“ Ani ufž je dneska moc nehrají. A to nemluvím o tom, že se nerespektovaly mezinárodní dohody a nežádalo se o souhlas. Přezpívat něco cizího nepovažuju za úspěch. Já považuju za úspěch, když někdo vytvoří něco nového. S novou myšlenkou, novým nápadem. Bohužel teď se to zase vrací, v televizních soutěžích se zpívají jen samé převzaté věci, snaží se napodobovat jiné zpěváky. Je to divná doba.
LN: Říkáte, že písně vás musejí vystihovat. Zadával jste třeba někdy textaři přímo námět?
Ano, třeba u Kde jsi?. To jsem vyprávěl Krůtovi příběh z dávných časů, kdy jsem na Oravském Podzámku pozval holku do stanu, vzal jsem si kytaru, že jí něco zahraju. Samozřejmě že nepřišla, ale při čekání vznikla ta melodie. Asi patnáct let nato Krůta podle téhle mé zkušenosti napsal text. Kdyby tehdy přišla, ta písnička by nebyla. A protože nepřišla, vznikla melodie, která mě později zajistila na důchod. (směje se)
LN: A co Hurikán, díky kterému si vás dodnes mnozí spojují s motorkami?
Můj původní nápad byl, že to bude o nějakém neštěstí na silnici, v autě. Honza Krůta mi vyprávěl o kamarádovi, který měl nehodu a zabil se na motorce. Takže ta písnička byla o něm. Já říkám: „Super, já na motorce taky jezdím.“ Přišel jeden závodník, který měl kawasaki, se kterou jsem se vyfotil na elpíčko a slavný plakát. Později jsem ji dostal od firmy na půl roku půjčenou. Měl jsem jinak spoustu motorek: začínal jsem na pionýru, pak byla čézeta, JAWA 250, harleye jsem si nakonec nekoupil. Ale jak říkáte, že si mě lidé představují na motorce, tak já už žádnou dávno nemám. Skončil jsem s tím kolem čtyřicátého roku.
LN: Museli jste za soudruhů dělat nějaké ústupky v textech?
Nikdy jsem nechtěl zpívat o politice, ale párkrát problém byl. Třeba píseň Raketoplán mi nedovolili jen kvůli tomu raketoplánu, byl americký, tak se nehodil. Teď tu píseň mimochodem někde objevila dcera Jiřina, nazpívala si ji i s původním textem a je docela úspěšná. Pak jsme v jedné písni museli Bože můj, Bože náš změnit na Světe můj, světe náš… Ale já jsem měl problémy, protože jsem byl příliš populární, to se soudruhům nelíbilo. Dokonce jsem dostal dopis, abych polovinu výdělků věnoval státu. Můj známý, advokát, napsal dopis, že si stavím studio, abych se mohl vzdělávat a zdokonalovat, proto potřebuju peníze. Pak ještě ten přiblblý Jakešův projev, že Jandové berou miliony... Potom už se naštěstí nikdo neozval, přišla revoluce.
LN: Dalo by se říci, že vy a další úspěšní zpěváci jste tu tenkrát měli něco jako privátní kapitalismus, že?
Ano, my jsme byli svobodní umělci, tak jsme to měli v občance. Ale moc jsme si nevydělali, abyste si nemyslela. Prodal jsem tenkrát dva miliony desek, ale na jedné jsem vydělal padesát haléřů. A za koncert jsem míval nejdřív tři sta korun, až po druhém slavíkovi šest set. Ale několikanásobně víc jsme si vydělali prodejem plakátů a fotek, které jsme s sebou vozili na koncerty.
LN: Tehdy bývaly v televizi zábavné pořady, kde se setkávali zpěváci různých generací i herci, a díky tomu měli i starší diváci přehled o mladých. Asi vám také přinesly popularitu, že?
Především to byla úžasná setkání. Pamatuji si herce Josefa Beka, jak nás bavil od šatny až na pódium, pana Miloše Kopeckého, který si se mnou dlouho povídal a říkal, že se mu moje písně líbí, pana Miroslava Horníčka... byl zážitek tyhle lidi vidět! A být společně s Waldemarem Matuškou, kterého jsem v dospívání zbožňoval, to byl můj idol, takový pravý chlap.
LN? V době svých začátků jste už byl ženatý a s manželkou Jiřinou tvoříte dodnes jeden z nejstabilnějších párů v českém showbyznysu. Jaké to tenkrát bylo pro ni?
Jednoduché určitě ne, mně najednou chodily stovky dopisů od fanynek a pořád jsem byl pryč. Na druhou stranu, po barech jsem jezdil už od roku 1977, poznala mě už tak. Tenkrát jsem pracoval na letišti, bydlel jsem na ubytovně, kde byla asi stovka letušek a jen třicet pět chlapů. Dělali jsme mejdany, zvali děvčata, měl jsem velký magnetofon s kotouči, ony mi vozily zahraniční LP desky, třeba z Bombaje. Mezi tím tam pobíhala moje žena, já ji pořád zval, nechtěla. Až jednou, když jsem měl lehce naváto – dnes už vůbec nepiju, ale tenkrát jsem si občas něco dal –, jsem za ní zase přišel, ona mi utekla na WC, já vběhl za ní a od té doby jsme spolu. (směje se) Měli jsme všelijaká období, ale já říkal: „Jestli se se mnou rozvedeš ty, tak jo, ale já s tebou nikdy.“
LN: Mluvil jste o dopisech od fanynek. Jak se vám tenkrát dařilo na ně odpovídat?
Za měsíc jich mohlo být tak tři sta, čtyři sta. Pomáhaly mi s tím holky z fanklubů, které odpovídaly, ale všechno jsem podepisoval vždy sám. Někdy přišel velmi osobní dopis, tak dvacet za měsíc – třeba že jejich dcera byla počata při mé písničce, že pojmenovaly syna po mně. Občas mi něco podobného přijde i teď. A víte, jaká se množí psaní? „V dětství jsem vás nemohla ani slyšet, ale teď si s maminkou sednu a posloucháme vás spolu...“ Nebo lidé chtějí, abych popřál po telefonu jejich maminkám. A teď jsem dvakrát přál k svatbě novomanželům.
LN: Jak vypadala vaše kariéra po revoluci? Zájem o vás a další zpěváky z minulého režimu začal opadat.
Hned po revoluci jsem založil vydavatelství Hurikán records. Nejdřív to šlo dobře, moje album Co se má stát mělo prodejnost 120 tisíc. Vydávali jsme i spoustu dalších věcí: například Rychlé šípy, desku pro Jirku Krampola, Harmonii zvěrokruhu s Janem Cimickým, Upíra Krejčího s Ivo Pešákem, pak to byl projekt sprostonárodních písní, lidovky s lechtivými texty... Vydali jsme asi devadesát věcí. Potom to začalo jít dolů, elpíčka se přestala vydávat, a tak jsme je omezili. V roce 1998 jsem rozpustil kapelu Prototyp, přestal jsem s koncerty – až tehdy přišel náhlý zlom. Do té doby byla spousta zábavních programů v televizi pro nás zpěváky. Pak si nás od roku 2000 začaly zvát firmy jako celebrity, abychom zpívali při jejich oslavách. Zpíval jsem sám na halfplayback nebo s jedním kytaristou. Až v roce 2008 se ukázalo, že by byl zase zájem o koncerty, tak jsme udělali turné k mým pětapadesátinám. A od té doby zase čile koncertujeme. Lidé si uvědomují, že ty osmdesátky nejsou tak špatné.
LN: Jak často teď koncertujete? Kdo s vámi hraje?
Už nechci jezdit tolik koncertů, chci, aby mě to ještě bavilo, abych se na ně těšil. Míváme plus minus pět koncertů do měsíce. Stále je to kapela Prototyp, hrají se mnou dva moji vrstevníci, kteří se mnou jsou od začátků z 80. let, další dva jsou mladší, jeden v té době ani nebyl na světě.
LN: Jaký typ lidí na vás dnes chodí?
Jsou tu skalní fanoušci, kteří jsou ochotní zajet na můj koncert klidně i z Čech na Slovensko. A na Slovensku mám fantastickou šéfku fanklubu, která za mnou s kamarádkami přijede třeba do Plzně. Pak jsou tisíce lidí, kteří si rádi poslechnou i moje nové písničky, koupí si moje desky, těší se na ně. Pak jsou takoví ti konzumenti z rádií, kteří mají rádi staré písně. Zajímavé je, že teď na mě chodí většinou mladí chlapi, zatímco dřív to byly především ženy. Chodí mí vrstevníci i starší, sedmdesátníci, osmdesátníci, nedávno jsem zdravil na pódiu jako nejstarší jednadevadesátiletou paní. A nejmladší přijdou s rodiči – a je zajímavé, že děti tam nelítají a nedělají binec, ale sedí a zaujatě poslouchají.
LN: Stále točíte nové věci. Jak se dnes nabízejí písně do rádií?
Zanesete jim singl, dnes už tedy spíš cédéčko, a řeknete, že byste byla ráda, kdyby se to hrálo. Když jsou kontakty, tak si to aspoň poslechnou, když ne, strčí to do šuplíku. Když si poslechnou a líbí se jim, zařadí to večer do vysílání, kdy rádio poslouchá míň lidí, no a když máte štěstí, bude to i ve dne. Někdo si to zaplatí i jako reklamu a věří, že se to chytne.
LN: Kdy se chystáte vydat desku, na které teď pracujete?
Do konce roku bych ji mohl mít hotovou, chtěli bychom ji pokřtít 16. prosince v Lucerně na jubilejním koncertu k mému čtyřicátému výročí na profi scéně, který byl odložen z března. Tak uvidíme. V nejhorším to bude ke čtyřicátému prvnímu výročí. Ani se mi nesnilo, když jsem si brnkal jako chlapec na Moravě, že jednou budu stát na pódiu, že objedu třetinu světa s písničkami a že se budu tak dlouho živit vlastní tvorbou, a to dobře živit. Dneska se mi skládání vlastních písní vrací v dobrém, dostávám o to víc peněz za hraní v rádiu, protože jsem i autorem.
LN: Vaši branži hodně poznamenala koronavirová krize. Zkomplikovala život i vám?
Ze všech stran slyším, že když hudebníci či divadelníci půl roku nemůžou koncertovat nebo hrát, je to pro ně likvidační. Pokud nemůžou šest měsíců vyžít bez vystupování, ať jdou dělat něco jiného. I já jsem v životě dělal spoustu jiné práce. Vyvážel jsem na letišti škváru, jezdil s odpadky, uklízel jsem před startem letadla sníh na dráze. A vždycky jsem se dokázal uživit. Ale čekat půl roku na to, až mi něco dá stát, čekat na dotace… Mně taky nikdo nic nedá, když si chci natočit novou desku nebo že jsem zrušil desítky koncertů.
LN: Vaše dcera Jiřina Anna Jandová také zpívá, vydává už třetí desku. Jaké je to pro ni ve srovnání s vámi?
Mladí mají vše daleko horší. Všeho je moc, příliš mnoho rádií, televizí, k tomu internet. Každý si může na koleni natočit desku. Jak se v tom zorientovat, jak poznat, co je dobré? Vidím problém v digitalizaci – dřív měla LP deska obal, dnes máte anonymní věc na flešce, ani většinou nevíte, jak ten zpěvák vypadá. Mladí nejsou skoro ochotni doposlouchat jednu písničku do konce, pouštějí si třeba jen úryvky, kousky skladeb. Dcera má výhodu v tom, že se nemusí nikam cpát, jezdí si svoje vystoupení a zpívá na mých koncertech, stará se o mě a dělá mi takovou neoficiální asistentku. Účetnictví a manažerku nám dělá manželka, takže je vlastně všechno v rodině. A běží nám to zaplaťpánbůh pořád dobře.
LN: Zahradu máte plnou soch, vidím tu třeba Rudolfa II. a další rakouské císaře. Co vás na nich přitahuje?
Mě fascinuje historie. A jak začnete šťourat do historie, tak i do politiky. Oboje je můj koníček, i když bych do politiky nikdy nešel, hrát pro politické strany odmítám. Přitahují mě ti osvícení vládci, kteří se tu střídali u vlády stovky let a drželi tu říši pohromadě. A co my? Místo abychom byli rádi, že jsme byli v západním společenství, řekneme, že jsme čtyři sta let byli v porobě. Osvícený monarcha je můj ideál. Na tu naši současnou demokracii moc nevěřím, už to stejně většinou ovládají nadnárodní společnosti. Navíc se poslední dobou bojím říkat některé věci, které jsem se dřív říct nebál. V textu třeba říkám, „Mám něco bílýho“, a kolega se mě ptá, jestli to nebude za pár roků vadit... Toho bych se nerad dočkal.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
