RECENZE: Lockdown rodí divné nápady. Původní snaha příběhu o lidech v uzávěře se změnila k nepoznání

Je to první, nanejvýš druhá zápletka, která napadne každého scenáristu, jenž začne vymýšlet karanténní komedii: partneři, kteří se právě rozešli, zůstanou kvůli lockdownu nadále uvězněni ve společné domácnosti. A pravděpodobně se díky tomu zase dají dohromady.

Ve snímku Lockdown autora Stevena Knighta a režiséra Douga Limana se takové postavy jmenují Linda a Paxton a žijí v Londýně. Byli spolu deset let, jsou bezdětní a navzájem ze sebe unavení. Hlavně s Paxtonem je těžké vydržet, potýká se totiž s životní krizí podpořenou pocitem, že to nikam nedotáhl. Někdejší bouřlivák a motorkář pyká za dávný incident, kvůli němuž má záznam v trestním rejstříku a omezenou možnost kariérního uplatnění. Před uzávěrou se živil jako řidič přepravní služby, teď je odstaven doma a v hlavě se mu rodí různé nápady: od pečení domácího chleba po návrat k drogové minulosti za pomoci zapomenutých makovic na předzahrádce.

Linda hraje jinou ligu, je generální ředitelkou britské pobočky nadnárodní marketingové společnosti Miracore Media, která spolupracuje s prestižními módními značkami a podílí se ne jejich přehlídkách. Ty jsou ovšem teď zrušené, Linda komunikuje s americkým ústředím i britskými kolegy jen přes internetové aplikace a je nucena řešit snižování stavů.

Potud se snímek vyvíjí jako místy docela trefná reflexe toho, co zažívají lidé v pandemickém domácím vězení – například pasáže internetových videohovorů si hrají s řadou příznačných detailů, které proměna obýváků v improvizované kanceláře přinesla. Samotná situace hlavních postav je nicméně rozehrána s dost přemrštěnou hysterií: Paxton (Chiwetel Ejiofor) je po čtrnáctidenní karanténě na pokraji zhroucení, Linda (Anne Hathawayová) zase zpochybňuje celou svou dosavadní kariéru a morální principy oboru, v němž pracuje.

 Literárně vyšroubované dialogy (Paxton je lyrik, který večer obšťastňuje sousedy recitací D. H. Lawrence a Linda zase cítí, že měla být vizuální umělkyní) a teatrální herectví obou hvězdných představitelů autentickému dojmu příliš nepomáhá. Nehledě k tomu, že špatná nálada dobře situovaného páru může na někoho, komu pandemie přináší skutečné problémy, působit dost odtažitě.

Loupeží proti depresi

Scenárista snímku Steven Knight se může pochlubit například spoluprací na filmu Davida Cronenberga Východní přísliby z roku 2007, v poslední době se ovšem prezentoval ne zrovna vydařeným filmem Ticho před bouří (2019), jejž i režíroval. Režisér Doug Liman v roce 2002 natočil Agenta bez minulosti a o tři roky později krimikomedii Pán a paní Smithovi; stál také třeba u zrodu televizní série Heist (2006).

Záliba ve vyprávění o promyšlených zločinech se promítla i do současného díla, těžko ovšem říci, že ku prospěchu věci. Kdesi před polovinou se Lockdown láme do za vlasy přitaženého vyprávění o tom, jak Linda a Paxton osnují plán na krádež diamantu prezentovaného v uzavřeném obchodním domě Harrods. Umožňuje jim to neuvěřitelná shoda okolností: Paxtona jeho šéf (Ben Kingsley) opětovně najme na odvoz cenností z obchodních domů do skladů; kvůli kriminálnímu záznamu však musí Paxton vystupovat pod cizím jménem (což je docela vtipná, ale jako vše v tomto filmu do úmoru vyždímaná hříčka).

 A Linda nejenže je pověřena likvidací dotyčné expozice, ale navíc se ukáže, že přímo v Harrods dříve pracovala, je tam dosud oblíbena a ještě je autorkou tamních bezpečnostních mechanismů. O etické ospravedlnění loupeže se postará skutečnost, že diamant kupuje nejmenovaný diktátor, který jej stejně jen uloží do sejfu, aniž by rozeznal kopii od originálu. Nedává to moc smysl a hlavně se úplně ztrácí původní snaha říci něco o lidech v uzávěře: spíš to vypadá, že tvůrci na aktuální situaci naroubovali nápad, který jim ležel v šuplíku na horší časy. Ty nastaly, ale přece jen, že by bylo už takhle zle?