Rokenrol se stal hudbou důchodců, říká Petr Janda. Nebyla doba, kdy bych je neposlouchal, kontruje vnuk
Premium
Rozhovor
Praha -
Zatímco frontman skupiny Olympic PETR JANDA má za sebou už šedesát let hudební kariéry, jeho vnuk PETR JANDA nejml. se v muzice právě začíná prosazovat. V čem vidí rozdíly začínat v šedesátých letech a dnes?
Česká rocková legenda Petr Janda žije už dvacet let za Prahou u Stříbrné Skalice, v údolí mezi lesy nedaleko rybníka. Když zrovna nenatáčí ani nekoncertuje, chodí se svými dvěma nejmladšími dcerami na vycházky po okolí, kdy se prý neustále „kochá“ okolní krajinou.
Často ho tu navštěvuje i jeho vnuk Petr. Na první pohled je vidět, že se mají s dědou rádi – při rozhovoru se na sebe navzájem obracejí, doplňují se, přičemž Petr nejmladší každou chvíli opakuje, nakolik si svého dědečka váží pro všechno, co dokázal. Nakonec se vydal i v jeho hudebních stopách – přestože původně se hudbou zabýval jeho starší bratr a on měl větší zájem o počítače. Později se však situace úplně obrátila, na techniku se dal bratr a mladý Petr se dnes zabývá muzikou. I když žánrově jinou než jeho dědeček, miluje koncertování zrovna tak.
Dědí se jméno Petr ve vaší rodině tradičně?
DĚDA: Můj dědeček se jmenoval Petr, táta ne, ale prý to tenkrát mému dědovi udělalo velkou radost, že se po něm jmenuju. Můj syn už byl Petr a vnuk také. VNUK: Když se někde představuju, tak jako Petr Janda nejmladší. A vždycky jsem si říkal, že můj syn bude jednou také Petr, tak uvidíme…
Autor:
Martina Oplatková
Jak se vám s tím jménem žilo, Petře nejmladší? Nepřemýšlel jste někdy o pseudonymu?
VNUK: Je škoda se toho jména zbavit, já bych to neudělal, jsem na něj hrdej. Nevytahuju se tím, ale pokud se někdo zeptá, tak řeknu, kdo jsem. Jsem pyšný na to, co děda dokázal, to je něco neskutečnýho! Takže se jménem se mi žilo dobře. V té hudební branži se na vás někdo může koukat přes prsty, říkat si: „Tak se ukaž!“ Takže to má to plusy i minusy, ale hlavní je u mě ta hrdost.
DĚDA: Navíc on má stejně hluboký hlas jako já, myslím, že mě může úspěšně imitovat…
VNUK: Přiznávám, že už jsem to kolikrát využil. Třeba do kina nebo do divadla, prý to dělával i táta. Řeknu do telefonu: „Dobrý den, Petr Janda, chci dva lístky.“ – „Jistě, pane Janda.“ A pak přijde dvacetiletý floutek. „Vy jste pan Janda?“ – „Ano,“ říkám – a nelžu.
Poslouchal jste jako malý Olympic?
VNUK: Poslouchal jsem je odmalička. Znali jsme koncerty zpaměti, udělali jsme s bráchou vystoupení, vybrali vstupné, pak jsme tam měli puštěný koncert, hráli jsme s tenisovými raketami jako s kytarami a všechno zpívali, přesně jak to bylo. Ne, nikdy nebyla doba, kdy bych je neposlouchal.
Jaký je rozdíl mezi tím, začínat v hudbě v 60. letech a začínat dnes? V čem vidíte výhody a nevýhody? Kdo myslíte, že to měl jednodušší?
DĚDA: Já myslím, že je to úplně stejné, akorát ty prostředky jsou jiné. Jestli to je obtížnější? Podle mého je to obtížné úplně stejně. Zaprvé je zapotřebí umět hrát, zadruhé mít štěstí. Je to tak jednu ku jedné. Kolikrát je v téhle branži štěstí důležitější než umění, kolikrát se skvělý muzikant neprosadí, a průměrný ano. Ale je to těžké stejně. Na druhou stranu vidím rozdíl v tom, že generace mého vnuka má možnost se vzdělávat. My jsme tu možnost neměli. Pop music tenkrát byla v plenkách a neměl nás to kdo naučit, museli jsme sami. Kdežto on už má k dispozici spoustu škol, vzorů na netu. My jsme byli totální samouci. Ale aspoň jsem byl zvyklý hrát na housle, tak jsem měl k tomu cvičení trochu blíž.
VNUK: Já s dědou úplně souhlasím. Já a moje generace máme všechno strašně přístupné, na všechno si můžeme sáhnout. Na YouTube je muzika z celého světa a máme ji hned. Ale na druhou stranu má hudba dvanáct not a je jí taky omezený počet. Takže tím, že začínám o těch pár desítek let později, už je mnohem více hudby vymyšleno.
DĚDA: To je pravda. Když beru muziku jako takovou studnu, tak když jsme my začínali, byla plná, dneska už je tam na dně. Protože odtamtud berou všichni. Myslím, že zásadní písničky už nikdo moc neudělá. V Olympiku došlo nedávno k velké změně. Po třiceti čtyřech letech odešel na vlastní žádost klávesák Jiří Valenta.
Jak jste přišli k novému, k Pavlu Březinovi?
DĚDA: Dali jsme inzerát na naše stránky. A přihlásilo se sedmdesát lidí. Tolik jsme opravdu nečekali! Ale byly tam všelijaké případy. Někteří bizárové říkali, že by si kvůli tomu prý i koupili klávesy. Nebo nabízeli jiné nástroje, třeba trumpetu. Kdysi v roce 1985 jsme dělali konkurz na bubeníka, přihlásilo se jich pět nebo šest a jenom z Prahy. Za totáče bylo těch muzikantů, co uměli hrát, hrozně málo. Dneska je to jinak, muzikantů je hrozně moc a hrozně moc jich umí fantasticky hrát, jsou tu školy, ohromně se tu zvedlo muzikantské umění. Potom jste z nich vybrali čtyři nejlepší a dali jim možnost si s vámi zahrát…
Udělali jsme koncert, kde si každý z těch čtyř zahrál, bylo to moc dobré, rád jsem je všechny viděl. Bylo to milé, všichni byli strašně příjemní, pozitivní, vůbec na sebe nežárlili. Myslím, že s tím nikdo moc nepočítal, že vyhraje. Všichni měli nějakou svoji práci, nebyla to otázka života a smrti. A myslím, že jsme Pavla Březinu vybrali úplně skvěle, na Kaťatech odvedl skvělou práci, technicky senzační sóla, navíc ten jeho hlas je taková bruska. Škoda že jsme odehráli jen patnáct koncertů…
Česká rocková legenda Petr Janda s vnukem Petrem.
Jak vznikla vaše poslední deska? A jak jste přišli na název Kaťata?
DĚDA: Říkali jsme si v kapele, že toho rockového mainstreamu už bylo dost, a tak jsme se dohodli, že uděláme desku, co se bude jmenovat Ultra. Ale už jak jsem to skládal, říkám si Nebude to trochu divné? Důchodci a takový název? Loni v březnu jsem se vrátil předčasně z Floridy, měl jsem asi dvacet písniček, dal jsem je k posouzení kapele, vybrali jedenáct a jenom ty tvrďárny. Bude to jen pro fanoušky a pro nás, abychom si splnili sen – udělat na stará kolena nekompromisní desku. A název? Vymyslel jsem si verše: „Moje první holka byla divoženka macatá, když jsem za ní poletoval, roztrh‘ jsem si kaťata.“ Říkám si: To je dobrý název, Kaťata.
Deska má svérázný obal a také ji budou provázet zajímavé klipy, že?
DĚDA: Na tenis se mnou chodí fotograf Matyáš, říkám mu ten název, Kaťata. Příště přišel s fotkou dívčího pozadí v potrhaných kalhotách. A prý: „Co říkáš takovémuhle obalu?“ Ve mně fakt hrklo. V kapele to bylo půl na půl, ale prosadil jsem to – a jsem rád, protože to opravdu nikoho nenechalo chladným. Fotografové nás pak chtěli fotit na obal a já říkám, že my ani na obalu nebudeme. „Proč ne?“ Ukázal jsem jim to. Takže to je fotografův vynález. Praští to do očí! A Lea Šteflíčková, která je na fotce, se také objeví v našem klipu. Hraju tam na lavičce písničku Nemám páru a lidé mi házejí peníze do futrálu kytary. A ona mi tam hodí právě ta kaťata. Jiřina Bohdalová mi tam hází peníze, má jenom pětitisícovku, hodí ji a pak se rozpláče. Pak přijede moje dcera Marta a všechny ty prachy ukradne. A Tonda Panenka ještě kopne do futrálu. Načež já odcházím, sedám do černého mercedesu a odjíždím… A další klip, Pálím tvář, který už je k vidění, je zase příběh kluka, kterého opustila holka a on pálí její fotky. A ten je laděný ve stylu Obrazu Doriana Graye.
VNUK: Mně se deska strašně líbí, je to perfektní, jak je to stejné jako klasický Olympic, a zároveň strašně jiné, moc se to povedlo.
DĚDA: Lidé hodně chválí energii, která z té desky sálá. Supraphon z ní byl úplně hotový. Prý i z mého hlasu, přitom já pro něj nic nedělám – kromě toho, že jsem před třinácti lety přestal kouřit, po nějakých padesáti letech. V jednom baru povídám: „Kluci, tohle je moje poslední cigareta.“ A od té doby jsem se toho nedotkl, fakt.
Jak vypadala vaše cesta k hudbě, Petře nejmladší, od těch tenisových raket coby kytar?
VNUK: Nejdřív jsem vystudoval počítačovou školu, hudbu spíš dělal můj bratr a já se po něm opičil. Zároveň jsem odmalička hrál na saxofon. Hot wings byla původně kapela zušky, kam jsem chodil, a hraju v ní už šest let. Hrajeme na plesech, na svatbách, hrozně mě to baví, navíc díky tomu procestuju celou republiku. Hrajeme swing, blues, jazz, rokenrol na závěr nebo novodobé písničky, kterým dáváme starší podobu. Za celou tu dobu jsem hrál ve vícero kapelách, jeden čas asi v osmi najednou – abych hrál co nejvíc. Hrál jsem, kde se dalo, strašně mě to bavilo. Posílal jsem záskoky, když jsem měl jeden koncert se třemi kapelami. Všude byli ti samí muzikanti. A já sám jsem hrál záskok v jiných kapelách.
Kdy jste se rozhodl, že budete profesionální hudebník?
VNUK: Hudba byla dlouho takové hobby. Ale pamatuju si jeden moment, který rozhodl, že hudba bude to, co budu dělat. Když mi bylo osmnáct, hrál jsem v kapele Rhythmic People, na Svatováclavských slavnostech. A dostal jsem za to pětistovku. A jak jsem ji dostal, říkám si: „Aha! Já můžu dělat, co mě baví, a ještě za to dostanu zaplaceno!“ V tu chvíli přepnuto, počítače šly stranou a na 150 procent hudba. To byly moje první peníze!
Dědeček si vybavuje, kdy u něj k téhle změně došlo?
DĚDA: V osmnácti jsem hrál, ale to tak za párek a pivo… To byla zábava. Možná na tajňačku stovka. Já jsem se po škole ještě vyučil, dělal jsem dvouletou nástavbu, to už jsem hrál. Měl jsem pak tříletou smlouvu s poštou, že tam budu pracovat. Mezitím jsem dostal lano k Olympiku, kde jsme tuším každý brali 60 korun za vystoupení v Semaforu. A taky vím přesně ten moment! Měli jsme manažera, který nám to vyplácel v šecích, aby byl světový!
A já najednou koukám: jako spojový mechanik jsem vydělal za měsíc 1200, ale jako hudebník v ten samý měsíc 1800! Takže doma říkám: „Tati, já se na to vykašlu, budu radši hrát. Ale nevím, jestli mi to vydrží celý život.“ Tenkrát bych řekl, že rodiče byli úžasní, řekli: „Zkus to.“ Tak jsem to zkusil, pak už jsem bral dva tisíce, dva a půl, tak jsem si říkal, že jsem udělal dobře. Ale měl jsem ještě rok pracovat, táta to nějak zařídil, sehnal někoho za mě. Když jsem se loučil s poštou, říkám: „Držte mi tady fleka, já se do pěti let vrátím.“ Moc jsem tomu nevěřil.
Co jste to přesně na poště tenkrát dělal?
DĚDA: Opravoval jsem telefony. Byl jsem na to šikovný, takže si mě ti chlapi vždycky volali, že jim něco bzučí, a já to opravil… Nechci se vytahovat, ale mně to fakt šlo a hrozně mě to bavilo! Já jsem si doma vyráběl ústředny. A hodilo se mi to občas i později, tedy až do doby mobilních telefonů, ty už si sám neopravím. Petře nejmladší, působíte ve swingové kapele, ale zároveň děláte moderní taneční hudbu v roli skladatele a producenta.
Jak k tomu došlo?
VNUK: Veliký mezník byla škola v Berklee (známá americká univerzita Berklee College of Music), kde se mi dost otočil cit pro hudbu. Měl jsem tam být dva semestry, ale dodělal jsem stěží jeden, nakonec až v Praze online. Uvědomil jsem si strašně moc věcí, které mě děda chtěl celý život naučit, hlavně to, že není dobrá a špatná hudba. Od té doby se snažím uživit se jako producent a dělám všemožné styly: rapovou muziku, popovou…
DĚDA: V Americe v podstatě není taková nevraživost jako u nás, že jazzman nepozdraví rockera, rocker pomalu podrazí nohu folkaři a tak… Vím to i z vlastní zkušenosti. Když přijeli Simon a Garfunkel, tak s nimi hrál známý jazzman, to by u nás žádný neudělal…
Jak jste se, Petře nejmladší, dostal k populární dvojici mladičkých chlapců Ben a Mateo, kteří nazpívali vaši píseň Swipe Up a mají s ní na YouTube velký úspěch?
VNUK: Písničku pro Bena a Matea jsme dělali společně s kolegou Pjayem, se kterým máme společnost BLCK Productions. Je to dělané vyloženě internetově a pro dětskou skupinu 11 až 16 let, takže jestli tím někdo bude pohrdat, že je to trapné a dětské, tak takové to má být, je to psané pro děti. Děláme spolu asi tři měsíce a plánujeme ještě další věci. Teď dělám s X Squad, to je nový projekt, tři tanečníci z Jižní Ameriky, kterým jsme napsali rapovou skladbu, založenou na tanci, hodně v americkém stylu. Také chystám koncerty pro kamaráda, který vystupuje úspěšně pod přezdívkou Earth. Navíc ještě nejsem úplně dostudovaný. V naší branži je krásné, že je všem úplně jedno, kdo má co vystudované, jaký má titul. Ale já studuju pro potěšení, abych se dál rozvíjel. Jsem na VOŠ na Ježkově konzervatoři, měl bych tam dělat ještě dva roky, studuju teď online. Vzhledem k tomu, že nejsou koncerty, živím se produkováním.
A jak se vám žije bez koncertů?
DĚDA: Prázdno.
VNUK: Strašný nezvyk. Vždyť je to úžasný pocit, stát na jevišti a vidět, jak se to všem líbí. To je ta nejlepší droga!
DĚDA: První, co vždycky udělám, je, že shodím kabát a jdu na jeviště. Půl hodinky si hraju pro prázdný sál, klaním se a tak… „Pane Janda, už můžeme pouštět?“ volají na mě. „Ano, už můžete pouštět.“
PETR JANDA (79)Narodil se v Praze 2. května 1942. Původně studoval na spojovacího technika, od sedmnácti let zároveň hrál na kytaru v různých kapelách. Od roku 1963 je frontmanem jedné z nejpopulárnějších českých rockových kapel v historii, Olympic. Skupina opakovaně ovládla Zlatého slavíka. Výčet jejich velkých hitů a úspěšných alb by byl velmi dlouhý, patří mezi ně všem generacím známé skladby jako Želva, Dej mi víc své lásky, Snad jsem to zavinil já, Slzy tvý mámy, Já, Jasná zpráva, posledním velkým hitem byl Giordano Bruno. Mezi alby byla úspěšná například Pták Rosomák, Marathón, Prázdniny na Zemi nebo Když ti svítí zelená. Posledními deskami jsou Trilobit a Kaťata. S první manželkou Janou měl syna Petra a dceru Martu, která se dnes také věnuje hudbě. S druhou ženou Martinou má dceru Elišku, která se nedávno provdala. Ze třetího manželství s Alicí přišly na svět Anežka a Rozárka, dnes žákyně základní školy. Od syna Petra má dva vnuky, Matouše a Petra, od dcery Marty vnučku Marušku. Je také pradědečkem – vnuk Matouš má syna Pepíka. PETR JANDA nejmladší (25) Narodil se v Praze 11. května 1996. Jeho otcem byl předčasně zesnulý syn hudebníka Petra Jandy, také Petr. Má ještě staršího bratra Matouše. Vystudoval nejdříve střední počítačovou školu, poté se vydal na Mezinárodní konzervatoř, kde studoval saxofon. V současnosti je studentem VOŠ na Ježkově konzervatoři. V rámci studia absolvoval semestr na prestižní hudební škole Berklee College of Music v USA. Moderuje a hraje na saxofon v kapele Hot Wings, hrající především swing. Působí také jako skladatel a producent. Jednou z jeho posledních prací, kterou vytvořil společně s kolegou působícím pod jménem Pjay, je skladba Swipe up chlapecké dvojice Ben a Mateo, populární zejména mezi dívkami. Nejnověji spolupracuje s rapovou skupinou X Squad, se kterou v březnu vydali album a videoklip k písničce Flow. |
Plánujete nějaký společný projekt dědy s vnukem?
DĚDA: Ano, plánuju vydat příští rok k mým osmdesátinám desku napříč žánry, kde chci použít všechno, co jsem kdy v životě hrál – i dixieland, i klasickou hudbu, jazz, rokenrol, prostě takový crossover – a Péťovi jsem nabídl skladbu pro dva saxofony… Dcera Marta tam bude také.
Jak se dnes, díváte na skoro šedesát let své kapely? Hrajete už pro několikátou generaci, lidé s vámi zestárli.
DĚDA: Došlo k tomu, že rokenrol se stal hudbou důchodců, že se to posunulo a dejme tomu zabydlelo v kultuře lidstva. Staří už nejsou ti, kteří poslouchají klasickou hudbu nebo dechovku. Když jsme začínali, chodili na nás mladí, kteří třeba i chodí dodnes, i když jsou v důchodovém věku. Ono je tedy různé publikum na koncertech venku a vevnitř. Venku na festivalech jsou to mladí lidé, protože se tam stojí. A v kulturáku, kde se sedí, tam se to hemží důchodci. Už se nemůžu dočkat, aby se zase začalo s hraním, protože my jsme koncertní kapela, ne rádiová.
Ve vaší rodině panují velmi neobvyklé vztahy, Petr nejstarší má děti několika generací. Pokud dobře počítám, vaše malé dcerky jsou tety vašeho vnuka Petra a dnes už i pratety, protože máte i pravnuka od jeho bratra Matouše. Jak se oslovujete, jak se vnímáte?
VNUK: Ano, Anežka a Rozárka jsou moje tety, ale neříkám jim tak. Oslovujeme se tu všichni jmény. Ale je to zajímavé, občas takhle sedíme a říkáme si: „Hele, ty jsi vlastně její co? A ona je tvoje co?“ Maruška, malá dcera od Marty, je zase moje sestřenice. Dohledávali jsme jednou správné termíny, jestli se fakt říká prateta, ale vlastně pro to není slovo.
DĚDA: Já bych se neodvážil říct, co je kdo… Taky jsem to hledal, třeba Francouzi mají pojmenované úplně všechno, ti na to mají výrazy. Víte, některým lidem připadá, že by to nezvládli, nebo v tom vidí nějaký morální či společenský problém, že mám takhle malé děti… Ale mně se to naopak líbí. Já jsem měl na vybranou: buď si najdu nějakou vrstevnici, se kterou tady dožiju, nebo bych zůstal sám. A byl bych dneska už hodně sešlej. Protože by mě nic nenutilo, chodil bych spát hodně pozdě a vstával v poledne, vedl bych ten staromládenecký život, který není dobrý. A tak jsem si vybral jinou možnost.
Petr Janda.
Ta mě nutí, abych dělal spoustu věcí, které bych normálně nedělal. Abych ráno vstával, vozil děti do školy, učil se s nimi… A já to dělám s radostí a láskou, mně to vůbec nepřekáží.
Učíte se teď více s dcerkami, když mají online výuku?
DĚDA: S manželkou jsme se přistihli, že učitele sami posloucháme, jak to hezky říká. Zajímavé je, že i když je manželka nepoměrně mladší, tak když se dcera zeptá, maminko, jak se počítá úhel?, tak řekne: Zeptej se tatínka. A já to většinou vím!
Jak často se scházíte pohromadě celá rodina?
DĚDA: Musím říct, že moje rodina, tedy kromě bratra Slávka, se kterým se bohužel nestýkám, má výborné vztahy. Jsem v pohodě i s bývalou manželkou, stejně tak je s ní v pohodě moje současná manželka. Vídáme se pravidelně, na Vánoce a na garden party, voláme si pravidelně, všechno výborně funguje.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
