Duo Cavea s Ellisem není nic nového ani překvapivého. Vizáží i hrou velmi divoký houslista, resp. multiinstrumentalista, a v neposlední řadě, což je v souvislosti s albem Carnage obzvláště důležité, také velmi invenční studiový „hračička“, poprvé jako host spolupracoval s Cavem při natáčení alba Let Love In (1994) a téhož roku byl přijat jako plnoprávný člen zpěvákovy kapely The Bad Seeds. Nejprve svými tóny a chováním na pódiu posiloval desperátskou image kapely, po odchodu Micka Harveyho v roce 2009 se stal jednoznačně vůdčí postavou The Bad Seeds.
V té době už byl ostatně spolehlivým parťákem Nicka Cavea jednak ve vedlejšáku Grinderman, který spolu založili v roce 2007, jednak při tvorbě filmových a divadelních soundtracků. V tomto oboru se dvojice skutečně vypracovala, v diskografických přehledech těchto spoluprací napočítáme už osmnáct, byť ne všechny vyšly na hudebních nosičích. S ojedinělými filmovými výjimkami ale spolu doposud Cave a Ellis jako duo netvořili písňový materiál. Až teď, v době koronavirového lockdownu.
Písňové formy
„Co tě nezabije, to tě udělá bláznivějším,“ znějí poslední slova alba Carnage, která uzavírají závěrečný, textově tak trochu dylanovský song Balcony Man. Variaci na známý Nietzscheho výrok můžeme v kontextu života Nicka Cavea číst několika způsoby. Nabízejí se hlavní dva. Jeden, reflektující známou smutnou skutečnost, kdy zpěvákovi v roce 2015 tragicky zemřel dospívající syn Arthur. Následky této přelomové události v sobě nese Nick Cave dodnes a přímo jsou jí poznamenána jeho poslední dvě studiová alba Skeleton Tree (2016) a Ghosteen (2019). Cavea tato krutá ztráta nezabila, ale zcela změnila styl jeho tvorby. Písňové struktury se velmi rozvolnily, na Ghosteen dokonce prakticky zmizely a přetavily se do melodramatických tvarů.
Také Carnage má do „starého Cavea“ hodně daleko. Nicméně, nahrávky, ve kterých se prolíná studiová alchymie se zvuky akustických nástrojů, mají k návratu k písňovým formám hodně našlápnuto. Místy znějí hodně bláznivě, kdy minimalistické tóny prořezávají podivuhodné samply nebo elektronicky zpotvořené zvuky, po několikerém poslechu ale pevná struktura vystupuje na povrch. Bylo by celkem zajímavé zjistit, jak by si Cave s Ellisem s tímto materiálem poradili třeba v „unplugged“ verzi, jen s klavírem a houslemi. Zdá se ale, že by to možné bylo.
Recepty na smutek
Ostatně, možnosti svých písní, které mají posluchači pod kůží v kapelové podobě, otestoval Nick Cave na živém albu Idiot Prayer, které vyšlo vloni v listopadu. To byl první, pocitově velmi silný „lockdownový“ Caveův projekt, ve kterém se probral svou dosavadní tvorbou jen sólově u klavíru, pro větší emocionální zážitek se natáčelo uprostřed vylidněného sálu londýnského Alexandra Palace.
Nemožnost koncertování a společenských kontaktů na Cavea doléhá úplně stejně jako na všechny ostatní. Ostatně, píseň Albuquerque z nového alba mluví explicitně právě o nemožnosti cestovat, a téma samoty, uzavření, smutku se prolíná celým albem. Jako cestu ven vidí lásku sdílenou se svou ženou Susie, byť se zároveň v písni Shattered Ground děsí jejího konce, a obrací také, hned v několika písních včetně úvodní Hand of God, oči k nebesům (náboženská tematika ovšem u Cavea po celou dobu jeho kariéry rezonuje v mnoha podobách).
Nick Cave, kterého posloucháme z posledních alb, je hodně jiný, než jak jsme ho znali dřív. Zůstala mu pronikavost, uhrančivost, nicméně jeho muzikalita se převrátila do jiné podoby, jiného cítění. I pro album Carnage platí, že bude nanejvýš zajímavé poslechnout si, jak se tvůrcům podaří nové skladby zapustit do halového koncertního posazu The Bad Seeds. Ať to dopadne jakkoli, už aby ta možnost byla.
