Samozřejmě, že takové chvilky mu pak utkví, lidé vědí, kde přesně byli ve chvíli, kdy byla oznámena smrt prezidenta Kennedyho, když padla Berlínská zeď nebo newyorské věže.
Tenhle týden jsme mohli prožít další takovou chvíli a nemám teď na mysli podpis odzbrojovací smlouvy na Pražském hradě (jasně, máme, mávej, holubice míru, mávej křídlama jak divá). Příští generace se ale budou ptát spíš na to, kde jste byli, tátové a mámy, když Lionel Messi nasázel čtyři banány do sítě Arsenalu. Já jim hrdě odpovím: seděl jsem před televizí a ani nezkoušel vrátit pokleslou čelist do normální provozní polohy.
Probublávaly mnou přitom emoce, jimž se v posledních letech odvykl – úžas nad tím, že jsem svědkem čehosi mimořádného. Ne něčeho, co je na poměry současné mizérie vlastně docela dobré. Skutečně mimořádného – v kontextu jakýchkoliv poměrů.
Jakožto redaktor kulturní rubriky naprosto nekulturně doznávám, že v kině se mi něco takového nepřihodilo už hodně dlouho. Nešlo ani tak o ty góly (i když čtyři fíky jsou čtyři fíky), ale o tu lehkost. Nepovažuju se za fotbalového znalce, poznám když rána je prudká a finta elegantní, do tajů a zákrut taktiky a strategie bych se pouštět asi neměl, ale stejně.
Na Messiho představení mě fascinovala ta samozřejmost, jež z něj vyzařovala, nepůsobil dojmem fotbalisty, který "podává výkon", přichází s nějakými originálními řešeními úlohy překonat soupeře, ale spíš jako někdo, kdo soupeře nevnímá, protože prostě nemusí. Jako kdyby, ehm, svět byl jeho "vůle a představa", do níž se mu hráči Arsenalu nějak nevešli.
Moc rád bych chtěl umět uplatnit podobný trik třeba na finanční úřad. Člověk si občas stýská na to, že žije v době, kde absentuje velikost – v umění, ve společenském životě. Ve fotbale je díky Messimu přítomná, ne, že by to snad byla ta nejdůležitější věc na světě, ale aspoň že tak.
