Lidovky.cz

PROCHÁZKOVÁ: Putin, Okamura a Navalnyj

Názory

  7:19
Až do minulého týdne mne ani ve snu nenapadlo, že by tito dva muži mohli mít cokoliv společného. A pak mne ta podobnost osudů udeřila do očí.

Slavný ruský bloger Alexej Navalnyj foto: ČTK

Není moc sympatický ten nový ruský hrdina lidu Alexej Navalnyj. Vadí mi jeho mírně náckovské („jsem normální ruský nacionalista“, říká hrdě) názory a zbytnělé sebevědomí. Jenže musím přiznat, že je výjimečně schopný, angažovaný a vzdělaný. Právník a absolvent  stáže na americké Yale University. Vymyslel v roce 2010 geniální projekt „RosPil“, v rámci kterého detailně mapoval státní zakázky, sledoval, kdo si na nich kolik ulil, kdo jak zbohatnul a který státní úředník se na účet svých občanů nabalíkoval k prasknutí. Takový virtuální Robin Hood. Výborný profesionál a spořádaný otec od rodiny v nejlepších letech. Je mu pětatřicet a před pár dny se o něm začalo mluvit jako o možném kandidátovi na ruského prezidenta. Lidem imponuje jeho urputný boj s korupcí, vůdcovské schopnosti, proklamované vlastenectví, ale zároveň světáckost a rozhled. Nemá za sebou žádné velké politické zkušenosti (dotáhl to maximálně na pomocníka gubernátora), neotlačil si zadek na ministerských křeslech ani si neudělal dostatek známostí na nejvyšších místech. Naopak, ještě se s mnoha mocnými Ruska nestačil setkat, a už se řadí do kategorie jejich úhlavních nepřátel. Pašák. Má totiž na rozdíl od nich skvělé nápady, odvahu a vytrvalost. V roce 2004 založil „Výbor na obranu Moskvanů“ a pomohl mnoha lidem uhájit svá práva, která se do té doby zcela beztrestně snažily porušovat stavební firmy ve spolupráci s městskými úřady. O tři roky později vymyslel „Svaz minoritních akcionářů“, také nesmírně sympatický počin, kterým se pokoušel rozrušit oligarchicko-státní monopol na všechny lukrativní kšefty. Koncem loňského roku, po prosincových parlamentních volbách, vzlétla doposud mírně vycházející Navalného hvězda jako kosmická raketa. Vedl pár demonstrací a poseděl si několik dnů v policejní cele. Pak už začal řečnit před davy lidí, kteří jeho jméno skandovaly s takovým nadšením, že to muselo být slyšet až v Kremlu Tam ale dělají hluché. Prý je to jen přechodné vzplanutí pomatených mas k někomu, jehož jméno si ani nestojí za to zapamatovat. Přitom v roce 2010 už deset miliónů Moskvanů znalo jméno „Navalnyj“ dost dobře. Ve virtuálních volbách starosty metropole organizovaných listem „Kommersant“ jasně zvítězil. „Taková figurka?“ divili se tehdy mnozí renomovaní politici.

Pan premiér Nečas pronesl tohle pohrdavé slovo na tiskové konferenci před zraky mnoha novinářů, když hovořil o možných kandidaturách na českého prezidenta a zmínil se i o lidech jako Tomio Okamura. Senátor za ČSSD pan Petr Vícha zase spatřil spojitost mezi kandidaturou pana Okamutry a „mediální šaškárnou“. Čechojaponce označil za populistu a celebritu (to by zas tak nejhorší nebylo), ale myslel to zle. No, neznám podrobnosti ze života  Tomio Okamury, mnohem víc sleduji kariéru pana Navalného. Ale že by se mi zdál výrazně neschopnější a méně sympatický než pan Vícha, o kterém nevím vůbec nic, nebo pan Nečas, o němž vím jen to, co všichni průměrní občané České republiky, to zase ne. Naopak. Stejně jako Alexej Navalny i Tomio Okamure je nesmírně šikovný, oblíbený, stále populárnější a to všechno díky vlastnímu úsilí, talentu a schopnostem. Oba mají také pověst poctivých chlapíků, za nimiž stojí spořádaná rodina a pověst nepřátel korupce, podvodů i zlodějen. Jestliže bych tiskovou mluvčí dnes nešla dělat asi žádnému z ministrů v činné službě (popravdě řečeno mi to nikdy nikdo až na jednu výjimku nenabízel), tak kdyby byl na Hradě pan Okamura, či jemu podobná celebrita či figurka, asi bych se tam na personálním poptala.

Když pan prezident Putin jednou pohrdavě prohlásil, že nezná žádného Jurie Ševčuka (nejpopulárnější ruský rocker posledních třiceti let), tak mu paměť zatemnil vztek a nenávist k někomu oblíbenějšímu, než je sám. Chvilkový výpadek? Ne. Lhal. Jen chtěl ukázat, jaká hnida je ten, co o něm na koncertech prohlašuje, že je to diktátor a kágébéšnik. Jenže Ševčuk se vzápětí stal hrdinou ruského lidu. Zato Putinových příznivců ubylo. Lidé nemají rádi ve svém čele slabochy, a strach před silnou konkurencí je signálem blížícího se konce. Ta hrůza mocných politiků, co už nic jiného neumějí, než žvanit a překlenovat proluky mezi volebními kampaněmi, že budou brzy nahrazeni, nezná hranic. U nás i v Rusku zoufalí muži u koryt zesměšňují a diskreditují ty, které by občan rád viděl na jejich místech. Nepochopili, že občan jim už dávno nevěří.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.