Jestli se chtějí velké české banky udržet na výsluní a nepřicházet o klienty, čeká je do budoucna podobný krok. Budou muset klientům nabídnout účet, používání platební karty a něco málo výběrů z bankomatů „zdarma“. Dnes se sice prakticky všechny banky chlubí tím, že mají takovýto účet zdarma, jenže pokaždé je tam ono známé „ale“. Musíte si k nám poslat 20 000 tisíc korun měsíčně, musíte kartou zaplatit 10 000 korun…
Penicilin a nekróza
To, co většina bankéřů, zdá se, nepochopila, je, že to musí udělat bez podmínek a nesnažit se klienta „natáhnout“ jinde.
Bankovní poplatky? Běžná praxe, rozhodl Ústavní soud v klíčovém verdiktu |
Klient si pamatuje. Když ho banka roky ždíme, těžko se k ní vrátí. Roky tu měly velké banky prakticky oligopolní postavení, díky čemuž byly schopné dosahovat ročních zisků ve výši přesahující desítky miliard korun. Důvod tohoto stavu je dvojí. Jednak tolik známý tlak ze strany matek, které se spíše chovají macešsky než mateřsky, a druhým je pak samotný systém odměňování vrcholných manažerů, jejichž bonusy se fakticky odvíjejí od toho, jak klienty pumpnou.
Takhle šlo dělat bankovnictví ještě před čtyřmi roky. Vstup nových bank se situací výrazně zamával a dnes ty velké pozorují odliv „tisíců“ klientů měsíčně. Situace by šla přirovnat k horolezci, který po sestupu z nejvyšší hory světa utrpěl omrzliny a teď mu začíná v nohou nekróza, což ve světě bankovnictví znamená úprk klientů k jiným bankám. Namísto toho, aby si banky připustily závažnost situace, volí raději homeopatika, či nanejvýš penicilin v podobě různých „proklientských“ balíčků v domnění, že odumírání tkáně zastaví. Jediné, co skutečně pomůže, je amputace v podobě snížení vlastních marží. Bude to sice hodně bolet, ale alespoň se pacient zachrání. Skutečně je třeba, aby banka vydělávala 14 až 15 miliard korun ročně? Není z dlouhodobějšího hlediska lepší zrušit některé poplatky, snížit si marži a vydělat jen sedm miliard, ale s tím, že o to zlevní služby klientům a ti jí neutečou?
Čechy láká politika nízkých poplatků. Bankovní nováčci sílí |
Přístup jak matek, tak manažerů se musí změnit a klienty nesmějí vnímat jen jako zdroj krátkodobého zisku. Najít „rovnovážný“ zisk však bude těžší, než si mnozí myslí. Jeden ukazatel by tu ale byl. Stav, kdy fluktuace klientů oběma směry bude více méně stejná a banky na nich zároveň nebudou tratit.
Hazardéři
Existuje tu ale ještě jedna skupina bank. Tentokrát jsou to ty mladé progresivní, prostě takový ten typ, který má klienty „rád“ a občas víc než banku připomíná Armádu spásy. Zdá se, že jejich strategie není dlouhodobě udržitelná. Otázkou u nich spíš je, kdy budou muset zvednout některé své ceny, aby se dostaly do zisku, který jim vpřípadě potíží trhu pomůže vygenerovat dostatečný kapitálový polštář. Dotovat byznys jen přes skupinu nejde donekonečna.
Za tří bank – Air Bank, Equa bank a Zuno, které vstoupily na trh v roce 2011, je v zisku zatím jediná z nich. Poslední jmenovaná je dokonce na prodej, kdy za pět let, co je na českém a slovenském trhu, nastřádala ztrátu kolem čtyř miliard korun. Ještě loni přitom její zástupci tvrdili, že v zisku bude letos, což se s pravděpodobností, která hraničí s nulou, skoro jistě nestane.
Spor o bankovní poplatky: finanční arbitryně proti klientům, zamítá jejich vracení |
Při současném nastavení to ale běžnému klientovi může být fuk. Dokud je systém pojištění vkladů nastaven tak, že má svých 100 tisíc euro (a případný ekvivalent v korunách) jistých, tak jestli banka zkrachuje, nebo ne, mu může být celkem jedno. Zajímavé by ale bylo, jak by se lidé chovali například v situaci, kdyby jim stát garantoval jen například 90 procent jejich uložených peněz? Pravděpodobně by z tisícovek klientů, kteří údajně utíkajíkmalým bankám, byly jen stovky.
Jedno je zřejmé. Ani jedna z cest, kterými se vydaly tuzemské banky, není dlouhodobě udržitelná, ať se jejich šéfové tváří sebepřesvědčivěji.
