V únoru si připomeneme kruté mrazy z roku 1929 a stále platný rekord ( 42,2 °C v Českých Budějovicích). A dnes 40. výročí kalamity, jež přišla v noci ze silvestra 1978 na Nový rok 1979. Má ta připomínka jiný smysl než osvěžení dobovými historkami a fotografiemi?
Aby bylo jasno, smysl má i osvěžit si tehdejší fakta. Kalamita totiž postihla velkou část Evropy, hlavně oba německé státy, Polsko, Československo… Zůstává výstrahou, jak přírodní jev může blokovat fungování vyspělé společnosti. Zamrzlo uhlí na skládkách elektráren i v železničních vagonech a zamrzlo i Labe, tedy zásobovací trasa pro elektrárny Chvaletice a Opatovice.
Ve školách byly vyhlášeny uhelné prázdniny, televize používala jen jeden program, a to pouze večer. A 1. dubna byl zaveden – poprvé v neválečných poměrech – letní čas (od té doby se zavádí dodnes). V Německu to bylo ještě drsnější, připomínají média či výstavy. Napočítali 22 mrtvých (17 na západě, pět na východě) a do boje s mrazem se pustila i armáda.
Teď se vracíme k zásadní otázce. Máme si to připomínat jen jako dobrodružství doby, nebo i jako výstrahu do budoucna? Když se straší globálním oteplováním, znamená to, že krutým zimám už odzvonilo? Tak to ne. Pěkný vysvětlující materiál k tomu publikoval Český hydrometeorologický ústav.
Za prvé: Mrazová kalamita před 40 lety byla sice výjimečná, ale tehdejší zima (kromě ledna) byla teplotně v normálu. Za druhé: I po sérii velmi teplých zim může přijít zima, řekněme, tradičnější, která přinese vlnu mrazů. Ukázalo se to v únoru 1929, v lednu 1979 a není důvod předpokládat, že se to neukáže i někdy příště.
