Naštvou se skoro všichni. Vlastně až na jednu výjimku a tou je můj muž, bez něhož bych byla nahraná.
V naší rodině se totiž odjakživa děly zajímavé věci spíš jemu než mně. Celé roky si zakládal na tom, že chodí všude pěšky, ale když si výjimečně sedl do nějakého prostředku veřejné dopravy, vždycky to stálo za to.
„Nebudeš věřit, kdo seděl v tramvaji vedle mě.“ ??? „Gusta Fučíková. Četla si knížku. A nebudeš věřit, co to bylo.“??? „Reportáž psaná na oprátce...“
Jednou, a u toho jsem byla, musel zastavit vlak. Kvůli rybí kosti. Do našeho kupé totiž vešel během cesty z Bulharska namodralý člověk, který hlásil, že ji má zapíchnutou v krku a připomněl, že manžel byl pro daný turnus jmenován vedoucím rekreantského družstva, takže by s tím měl něco udělat. Pinzeta nepomohla, bylo třeba odvozu do nejbližší bulharské nemocnice. Vlak čekal asi tři hodiny, rekreanta vrátila sanitka ošetřeného, avšak nikoliv spokojeného. „Je tam furt,“ sípal rezignovaně. No, dovezli jsme ho domů živého a já bych to nepsala, kdyby můj muž nepřišel asi tak dva roky na to domů a nehalasil: „Nebudeš věřit, koho jsem potkal na Karlově mostě.“ ??? „Toho chlápka s kostí v krku. A nebudeš věřit, co mi řek.“ ??? „Že ji tam má pořád.“
KVAČKOVÁ: Co je to odvaha |
Psát o tom, co zažívají nebo dělají jiní, je trochu krádež, i když žánr může být různý a úmysl třeba i nejlepší. Já se octla v roli popisovaného v životě asi tak dvakrát, a musím říct, nic moc. Jedna redaktorka mě přitom v příslušné stati jen a jen chválila. Přesněji řečeno, chválila to, co jsem napsala v jakési knížce fejetonů. Naneštěstí se rozhodla některé pasáže převyprávět a pro ty, kdo by snad nepochopili, jak jsou vtipné, taky dovysvětlit. Najednou už vůbec vtipné nevypadaly. Ba naopak.
Někdy si myslím, že když už chce člověk mermomocí psát, mělo by to být jen o vymyšlených lidech. Jeden čas jsem to dokonce sama zkoušela a vyráběla pro nedělní přílohu jistých novin povídky převážně detektivního charakteru. Daly mi dost práce, protože když nemáte předlohu, musíte hodně ždímat fantazii, ale v redakci byli spokojeni. Jenže pak se i mně (výjimečně) přihodila zajímavá věc. Potkám jednoho kamaráda a on povídá: „Nebudeš mi to věřit, ale mně se včera stalo přesně, ale úplně přesně totéž, co tomu klukovi v tvojí povídce. Jak jsi to mohla vědět dopředu?“
No, nevěděla, ale od té doby si nevymýšlím, protože už vím, že je to stejně marné. Jen zaznamenávám. Můj muž to nese statečně.
