Pěkným příkladem je pondělní rozhodnutí vlády, která schválila další krok v podpoře výstavby jaderných elektráren, tentokrát speciálně jednoho bloku Dukovan elektrárenskou společností ČEZ.
Podle návrhu smluv mezi firmou a státem má mít ČEZ možnost v případě potíží za určitých podmínek rozestavěnou elektrárnu prodat státu, vicepremiér Karel Havlíček hledá s ministryní financí Alenou Schillerovou cestu, jak zajistit, aby si společnost mohla na elektrárnu levně půjčit, a stát jí má navíc zaručit návratnost její investice, a k tomu ještě stálý zisk.
Cesta dobrých úmyslů
Vypadá to, jako by cílem vlády bylo pomoci soukromé společnosti – a ČEZ je soukromá firma, byť ji skoro ze 70 procent vlastní stát – k jistému výdělku. Ačkoli je skutečnost složitější, může to tak dopadnout.
MACHALICKÁ: Dva osudy proti sobě |
Cílem vlády není pomoc firmě ČEZ, ale zajištění cenově dostupných a stabilních dodávek elektrické energie pro lidi i firmy v příštích desetiletích. Postupně totiž v Česku dosluhují hlavně tepelné elektrárny a nakonec samozřejmě skončí i životnost těch jaderných. Například jaderné elektrárně v Dukovanech má skončit v roce 2037, ale patrně bude ještě zhruba o desetiletí prodloužena. A pokud někdo nepostaví nové elektrárny nebo se rapidně nesníží energetická náročnost naší ekonomiky, elektřina prostě bude chybět.
Vláda přijala návrhy dvou smluv s ČEZ o stavbě nového jaderného bloku v Dukovanech |
Proč to nenechat na působení trhu? Ministři i premiér mají pro odmítnutí této možnosti pádné důvody: na energetickém trhu panuje obrovská nejistota, nikdo neví, co bude za pár let, natož za pár desetiletí. Kvůli technologickému vývoji i kvůli měnícím se předpisům týkajících se bezpečnosti či ochrany životního prostředí. Nikdo nechce investovat, a tak by se podle vlády mohlo stát, že by nové elektrárny nikdo nepostavil, elektřina by nebyla nebo bychom se dočkali různých výpadků elektřiny. Mělo by to nepříznivý dopad na celou ekonomiku.
Vláda se proto rozhodla jednat a povzbudit výstavbu nových elektráren, a to jaderných. Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad. Atomová elektrárna dodává stabilně do sítě velké množství elektřiny, což je něco, co například obnovitelné zdroje jako sluneční či větrné elektrárny nedokážou. Lze si vytvořit slušné zásoby paliva na léta dopředu, a tak tu není závislost na nevyzpytatelné mocnosti jako v případě, že bychom vsadili na plyn z Ruska. Atomová elektrárna je navíc ekologický zdroj.
Risk a zaručený zisk
Jenže soukromé společnosti nechtějí atomové elektrárny stavět. Je to příliš riskantní. Nikdo neví, jaké budou ceny elektřiny, a momentálně to vypadá, že jaderná energetika je prodělečný projekt. Proto šéfové firmy ČEZ dlouho na volání vlády, aby něco takového udělali, neslyšeli, respektive byli k tomu ochotni jen v případě státních záruk. A ty teď jsou na dosah.
Za prvé možnost odprodat třeba i nedostavěnou elektrárnu České republice zmenší pro ČEZ riziko prodělku. Za druhé chce stát zřejmě formou záruk zařídit, aby si firma mohla na stavbu výhodně půjčovat. Už tohle může znamenat v budoucnu slušné zatížení státního rozpočtu a také handrkování se s Evropskou komisí, která jen nerada povoluje státní podporu jednotlivým firmám, protože to dusí konkurenci. ČEZ i vláda mají ovšem štěstí, v době ekonomického propadu a snah rozjet ekonomiky členských zemí téměř jakýmkoliv způsobem Komise zřejmě na něco takového kývne.
Hlavní problém pro Komisi a nakonec i pro český stát, a tedy jeho občany ale přijde v dalším kroku. Ministr Havlíček totiž slibuje firmě ČEZ, že od ní stát bude odebírat elektřinu za cenu, která se bude skládat zjednodušeně řečeno z tak zvaných oprávněných nákladů a přiměřeného zisku. A tuhle elektřinu pak budou platit přímo či nepřímo odběratelé. Příslušný zákon chce vládě předložit do konce června.
Nechtěný výsledek
Potíž je v tom, že ekonomická teorie i praxe ukazuje, že určit oprávněné náklady je velmi těžké a téměř vždy se firmě, která jedná se státem, podaří takové náklady důkladně zvednout. Už jen proto, že stát nemá tolik odborníků na takové stavby. Navíc přiměřený zisk se obvykle počítá jako procento z nákladů, takže management firmy má motivaci co nejvíce zvýšit náklady, aby se zvedl zisk a tím i jeho odměny. Výsledkem tak může být elektřina drahá, tedy nikoliv cenově dostupná, jak plánovala vláda.
Dobré na tom je aspoň to, že tím Česko pomůže v boji proti změně klimatu. Protože i když se v EU ozývají hlasy, že jaderné elektrárny nelze počítat mezi ekologické zdroje elektřiny, žádné skleníkové plyny nevypouštějí. Jen není jisté, jestli tenhle typ ochrany přírody není příliš drahý.
