Poslední slovo Karla Olivy: 100 let Trianonu |
Mám konkrétně na mysli klasifikační konference pedagogických sborů vzdělávacích ústavů, tedy pokud se takové konference za letošních okolností vůbec konají. Protože pokud ano, velmi by mne zajímalo, jaké klasifikační podklady při nich pedagogové snášejí.
Mám totiž menší pochybnosti o tom, kolik takových podkladů druhé pololetí přineslo, a o poznání větší pochybnosti ohledně jeho přínosu pro vzdělání, ať už mělo jakoukoliv formu, ve spektru od „hi-tech“ každodenní online výuky až po pouhé zadávání domácích úkolů ve všeobecně známé podobě. Měl jsem ve svém okolí možnost sledovat obě krajní varianty a ještě nějaké mezi nimi, a zejména pak jejich výsledky na poli vzdělávacího přínosu od anglických slovíček přes řešení rovnic až po tělocvičnou zdatnost.
Tyto výsledky se – vcelku bez ohledu na konkrétní formu výuky či předmět – pohybovaly daleko pod úrovní očekávanou od běžné výuky. Rovnou dodávám, že to není žádná stížnost a už vůbec ne výtka, danou situaci prostě jinak rozumně řešit nešlo. Věc je spíše v tom, že bychom si z toho podle mého názoru mohli, a dokonce i měli vzít poučení přinejmenším ve dvou bodech.
Prvním z nich je zmírnění optimismu ohledně toho, jaká pozitiva by mohl přinést přechod vyučování z prezenčního na online. Řada by se jich jistě našla, ale všechna by zcela evidentně byla za – nepřijatelnou – cenu zhoršení kvantity i kvality toho, co žákům uvízne v hlavách. Ať si teoretikové pedagogiky říkají cokoliv, je jasné, že studijní kázeň prostě vyžaduje jisté vynucení, jehož se daleko snadněji dosáhne ve školní třídě.
Tím druhým a hlavním bodem pak je, že se ukázala neudržitelnost novodobé mantry, že „memorování faktů“ je v dnešní době už překonané, neboť si každý vše snadno najde na internetu. Háček je totiž v tom, že je potřeba vědět, co hledat (a to vůbec nemluvím o tom, co všechno se přitom najde…). Jistě je možné si vyhledat, jak vypočítat délku přepony – jenže na to je nutné aspoň tušit existenci Pythagorovy věty.
Pro dohledání nějakého detailu ze života českých králů je dobré vědět, že ve středověku nebyla naše země republikou. A tak bychom mohli pokračovat v libovolné oblasti (nejen) školního vědění. Prostě i dnes je a přinejmenším do doby, kdy budeme kromě mozku nosit v hlavě i čip, zůstane potřeba, aby školní vzdělání poskytovalo klasickou kostru vědění – ta možná může být o něco málo řidší, než bývala před 50 či 100 lety, ale představa, že výuku faktů je možné radikálně redukovat, se v praxi ukázala jako zásadně vadná.
