Poslední slovo Radky Kvačkové: Vnitřní bohyně
Premium
Obávám se, že mi v životě cosi podstatného uteklo. Neobjevila jsem svou vnitřní bohyni. Přitom vnitřní bohyně je prý v každé ženě, akorát nám to tajili. Od malička jsme byly pod vlivem vzorců skromnosti a sebezapírání, které nám vtiskli rodiče, škola, konvence a posléze i partneři.
Některé mladší ženy ale prohlédly. Zjistily, že pokud vypnou svou omezovanou mysl, začne skrze ně působit vesmír a vyšší inteligence, která je inspiruje.
V tom bude nejspíš můj problém. Nedokážu vypnout svou omezenou mysl. Pravděpodobně proto, že necvičím jógu, a tím pádem nezjistím, že vše je natolik správné, nakolik to cítím správné já sama. Popravdě žiju v neustálých pochybnostech, teď například jestli má cenu tu bohyni ještě hledat.
Sama myšlenka se mi zdá zajímavá. Všichni potřebujeme něco, co nás přesahuje, a tam, kde to třeba úplně nevyšlo s Bohem (a možná ani s chlapem), může přijít vnitřní bohyně rozhodně vhod. Ale já bych asi měla problém poznat, že je to ona. Vždyť nemám tušení, jak vypadá. Jako sloup světla? Jako víla? Či jako nově odhalená socha v Praze 6, která sice nese jméno Marie Terezie, ale naštěstí je pojatá natolik univerzálně, aby mohla posloužit i jako symbol ženského principu?
Trošku jsem se rozhlížela po literatuře na dané téma. Většinou pojednává nejen o vnitřní bohyni, ale taky o vnitřním dítěti. Rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že zatímco bohyni třeba hledat, dítě ne, to tam prostě je, s ním se má jen rozmlouvat.
Rozmlouvání mě zaujalo, jelikož mi teď dost chybí. Občas vyjdu aspoň do parku, že snad na kus řeči ulovím někoho, kdo zrovna nemá sluchátka nebo telefon u ucha. Zrovna včera jsem jednoho takového známého náhodou potkala, dokonce jsme našli společné téma, děti a vnoučata, ale skončilo to jako vždycky. Sotva jsem se zeptala, kde teď bydlí jeho dcera, vytáhl telefon – a že mi to ukáže.
Nechtěla jsem ukázat, chtěla jsem povídat, ale nedal jinak, než že mi nakliká fotku domu, dceřiných oken, vchodových dveří, jmenovek na zvonku, garáže hned vedle, a ať ještě počkám, že mi to najde na Google Earth, abych měla lepší představu. Zadoufala jsem, že moje vnitřní dítě nemá chytrý telefon. Nikdo jiný mi stejně na povídání asi nezbude.
Jenže zase problém. Když jsem studovala, jak na něj, ukázalo se, že téma rozhovorů je víceméně dané. Jsou to křivdy z dětství. Jak vás nezneužívali, neopouštěli nebo aspoň nezanedbávali, vnitřní dítě je vám k ničemu, protože není o čem se bavit a s kým soucítit. A já ne a ne si vzpomenout.
Je to škoda. Ráda bych zažívala věci jako jedna z mých mladých přítelkyň, která nedávno napsala na Facebook: „… dnes jsem poprvé stála v dešti a nevadilo mi to. Zažila jsem totiž chvíli před tím poprvé v životě soucit se sebou, se svým vnitřním dítětem, které bylo tolik opuštěné – a darovala mu bezpečí.“ No není to boží?
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
