Spisovatel Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz
Odcházíte z nějakého jednání, přijímacího pohovoru nebo prostě jste se jen s někým přeli, máte za sebou prvních několik schodů dolů a najednou vás napadne, co jste měli jen před pár minutami říct: Přesvědčivá odpověď. Pádný argument. Správné řešení.
Já svůj poslední schodišťový efekt prožil v samém závěru 28. října, který nese oficiální název Den vzniku samostatného Československa a požívá pověsti nejvýznamnějšího z našich státních svátků.
Jenže samostatné Československo už osmadvacet let neexistuje. A přece se neběduje, nýbrž slaví a přiznávám, že svátek ctím, mě vždycky napadá, jestli to není trochu schizofrenní situace.
V necovidových časech výsostné postavení svátku stvrzuje celý průběh dne. Začíná to dopoledním pokládáním věnců nejvyššími hodnostáři u nejvýznamnějších pomníků a končí večerní slavností na Pražském hradě, kdy prezidentský projev následuje vyznamenávání a galarecepce.
V rouškami osekané verzi letos proběhl jen dopolední program, večerní přenos z Vladislavského sálu nahradily na ČT24 stand-upy Jakuba Železného před Matyášovou branou, následoval sedmiminutový projev prezidenta se zásadním sdělením, že seznam vyznamenaných je na webu, a repríza pořadu Historie CS „Osudy 28. října“ z roku 2008.
V jeho prvních minutách historik Petr Placák připomněl, že první zákon, který v roce 1918 nová politická reprezentace přijala, stanovil, že „až do odvolání zůstává vše při starém“. V závěrečných minutách položil moderátor Vladimír Kučera tu samou otázku, jakou si kladu i já: jak naložit s tím, že oslavujeme, co už není. Co tedy máme oslavovat? opáčil mu historik Jan Rychlík.
V tu chvíli řešení napověděl titulek, který předtím chvíli visel na obrazovce: den republiky. Jestliže bylo 28. října 1918 něco opravdu nového, nebyl to český stát, ten existoval už dávno, byť v proměnlivých podobách. Byla to republika.
Vzpomněl jsem si taky na jinou reprízu z onoho dne, tentokrát rozhlasovou na stanici ČRo Plus. David Hertl v ní citoval ze vzpomínek katolického politika Mořice Hrubana na jednání s českými exilovými politiky v říjnu 1918 v Ženevě:
„Anglii zajímá, budeme-li monarchií, nebo republikou. Anglie by byla ochotna prezentovat nám krále, a to buď člena vládnoucí rodiny, nebo významného představitele vysoké šlechty z anglické katolické rodiny. Také Itálie je ochotna nabídnout nápadníka v osobě italského prince z královského dvora. Když se doktor Beneš zmínil o možnosti, že by v úvahu přicházel italský princ, byl jsem bez váhání pro republiku.“
Mělo mě to napadnout hned ráno, ale tak už to se schodišťovými efekty chodí, jsou pozdní. Každopádně – co takhle, až přežijeme pandemii a bude čas na jiné věci, přeformátovat oficiálně 28. říjen na „Den republiky“?
