Mimochodem, na zdrobnělině „rouška“ je zajímavé, že jsme nějak zapomněli na její nezdrobnělý základ – na slovo „roucha“. Dnešní čeština zná jen „roucho“ středního rodu (s převažujícím významem „oděv“), ač vedle něj od středověku až do první poloviny 20. století existovala i jeho ženská varianta „roucha“.
V Saličetových lékařstvích z 15. století se tak dočteme radu „po zmytí vysuš hlavu rúchú čistú“ a v Jiráskově románu Mezi proudy zase „vzavši z lože nějakou rouchu, rychle ji přes ňadra uvázala“. Z toho je vidět, že „roucha“ označovala spíše pouhý kus látky než skutečný oděv, takže jistý drobný významový rozdíl mezi „rouchem“ a „rouchou“ tu byl, a v mluvnickém rodu „roušky“ se dochoval dodnes.
Ale abych pětadvacátý den měsíce, v němž již mají lednové ledy praskat a unořovat (čili vnořovat) se do okolní vody, nezaplevelil samou jazykovědou. Co nám tedy ten 25. únor kdy přinesl?
Rok 1948 pominu, o tom se píše často, ale ještě dva letopočty pokládám za významné. Nikoliv ovšem slavné. 25. února roku 1956 přednesl na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov projev, v němž zkritizoval kult Stalinovy osobnosti.
Za to by mohlo mít dnešní datum pár plusových bodíků, kdyby mu to ovšem nezkazil maďarský říjen téhož roku. No a pak je ještě potřeba se přenést do roku 1634. Večer 25. února tehdy spiklenci z Valdštejnova vojska, kteří mu ještě pár dní předtím podepsali přísahu věrnosti, zavraždili v Chebu svého velitele, Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, generalissima císařských vojsk a generála Oceánského a Baltského moře, vévodu frýdlantského a meklenburského.
Proč to udělali, není dodnes úplně jasné – pravděpodobně šlo o snahu získat majetkový prospěch v kombinaci s faktem, že Valdštejnovi, nemocnému příjicí ve třetím stadiu, nezbývalo víc než pár měsíců života. Věděli, že kdyby zemřel pokojně, přišli by o zdroje příjmů. Možná proto Valdštejna u vídeňského dvora, byť bez důkazů, obvinili ze zrady. Císař se jim tak po jejím „odhalení“ a „potrestání“ musel odvděčit, což mělo za následek konfiskaci Valdštejnova majetku v prospěch spiklenců a dalších vojenských osob.
Vzhledem k tomu, jak rozsáhlá byla Valdštejnova panství, vznikla vlna majetkových přesunů, která byla ještě mohutnější než konfiskace po bělohorské bitvě – a způsobila, že se na českých panstvích usadilo mnoho cizinců s vojáckými mravy, což české zemi přinejmenším v počátcích takového stavu neprospělo.
Zkrátka ten 25. únor není šťastné datum …
