Spisovatel Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz
Jenže ten vlek se, na rozdíl od pandemie, vůbec nerozjel a místo na sjezdařský kopec stoupáme do nadoblačných výšin třetí vlny covidu-19, jejíž vrchol se ztrácí někde v mracích, a můžeme se jen modlit, aby nebyl výš, než si troufáme představit.
To modlení není vůbec od věci. Čeští politici, namísto toho, aby si všímali, co říkají odborníci nebo co dělají v zemích, které covid-19 zvládají, se dlouhé hodiny přou, pokud možno v přímém přenosu, o ústavnosti nouzového stavu jako kdyby právě ta byla těžištěm krize. Víc než snaha hledat řešení čouhá z jejich debat snaha urvat pro sebe a svou stranu co nejlepší pozici v příštích volbách, co nejlepší obraz v očích veřejnosti – jako kdyby jim pořád nedocházelo, že v české politice už nějaký čas nejde o to, kdo je nejlepší, ale jen o to, kdo je méně toxický, případně méně neschopný.
Štěstí, že český prezident, česká vláda a český parlament nevelí hasičské zbrojnici: žádná stříkačka by k požáru nikdy nevyjela, protože by se dosud dohadovali o poměrném zastoupení v posádce a mezitím by část z nich sepisovala stížnost Ústavnímu soudu na oprávněnost zásahu.
Pracovat na Zakariově úvahách, jak pandemickou krizi proměnit v příležitost, jak příště jednat lépe, účinněji a především s větším ohledem na to, že na Zemi žijí lidé, a nikoli jen soupeřící ekonomické a politické subjekty, je ve srovnání s tímhle přímým přenosem něco jako balzám na srdce i na duši.
V závěrečné kapitole Zakaria cituje jeden epidemiologický příklad z nedávných dějin: podle harvardského historika Ereze Mandely bylo zvládnutí pravých neštovic „zřejmě nejúspěšnějším příkladem úspěšné spolupráce supervelmocí během studené války“. Tomu příkladu lze vytknout snad jedině to, že Zakaria nezdůraznil, že lví podíl na tom měl český epidemiolog Karel Raška, který plán likvidace pravých neštovic připravil a vedl, dokud ho čeští(!) normalizátoři od práce ve WHO neodstavili. I o něm jsem už na tomto místě psal a připomínám ho znovu proto, že právě on nám poskytuje lekci pro postpandemický svět.
Kdyby lekcí, kterou si dokážeme z pandemie odnést, byla alespoň schopnost navázat na odkaz Raškův i české epidemiologie, která bývala světovou špičkou, bylo by to skvělé. Ale lze se obávat, že se tomu tak nestane a lví podíl na tom budou mít čeští politici, navazující pro změnu, i když jim to nedochází, na odkaz normalizační neschopnosti.
