Poslední slovo Radky Kvačkové: Pozdvižení |
Dneska číhám, jestli mezi kritikou poměrů probleskne náznak o úspěších. No, neprobleskuje. Prosakuje znechucení. Včera jsem slyšela větu „já už se v tomhle státě ničemu nedivím“ dvakrát v televizi, dvakrát v rádiu a jednou v parku, kam se chodím odpoledne nadýchat čerstvého vzduchu.
Lidi se u nás vůbec málo diví. Některým například nepřijde ani trochu divné, že jim chodí peníze, i když si je nevydělali. Mám kamarádku, už je v důchodu, její manžel taky, dcera je čtvrtý rok na mateřské, syn na úřadu práce, a když se s nimi sejdu, nadávají, že v Česku nic nefunguje, jak má. Divit se jezdí do ciziny, většinou pod dohledem cestovních kanceláří zaměřených na obdivuhodnosti.
Cizinci se zase jezdí divit k nám. Američance, která přijela loni v létě do Prahy na návštěvu, bylo kupříkladu velice divné, že tu rodička může zůstat v porodnici ještě druhý den po porodu a nechtěla věřit, že po operaci kyčelního kloubu vás v nemocnici ošetřují celý následující týden, a ani nic nedoplácíte.
Pokud jde o mne, já se divím programově, protože jsem si někde přečetla, že kdo se diví, nestárne, a taky vím, že není správné brát všechno za samozřejmost. Začínám už ráno. Žasnu, že světlo svítí, voda teče, varná konvice vaří, popeláři jezdí, rádio vysílá a vláda zasedá. Nejdu ovšem tak daleko jako manžel, který se diví i tomu, že je čtvrtek, takže včera musela být středa a jak to, že jsem mu nepřipomněla, aby šel na tu kontrolu, na kterou se objednal před měsícem.
Těžko říct, čím to je, že celkově se v našich končinách daří víc znechucení než žasnutí nad pozitivními stránkami zdejšího života. Jestli podnebím, podložím, nebo jestli Velkému programátorovi prostě ujela ruka. Jedno je ale zajímavé: na znechucení z nějakého důvodu zabírají zlomeniny. Znám jednu učitelku, která bývala občas taky znechucená, zejména školstvím, ale i politikou a kde čím, co viděla kolem sebe. Pak ale spadla ze štaflí, zlomila si páteř a dva měsíce se nemohla hnout, natož vylézt z postele. Když konečně udělala první krok, začala žasnout. Napřed nad každým dalším krokem, pak nad výhledem z okna do ulice, nad vstřícností sousedů, a posléze dokonce pochválila i systém, který jí poskytl pro nejtěžší chvíle pečovatelku a pro další rehabilitační sestru, co s ní pravidelně cvičila. Možná si začala libovat i proto, že jí brzy po tom karambolu začala ještě zlobit televize, takže se na ni moc nedívala. Teď si koupila novou, a jakoby se jí trochu přitížilo. Ale třeba se mi to jen zdá.
