Vakcína, která by člověku umožnila to přežít v duševním zdraví, ovšem není. Naštěstí mám co číst. Nedávno se mi víceméně náhodou dostala do ruky vzpomínková kniha s titulem Naděje a omyly, kterou napsal někdejší představitel nebožky Československé strany socialistické Karel Löbl.
Prokousala jsem se jí ne proto, že by mě zvlášť chytla, ale proto, že jsem v mládí pracovala ve Svobodném slově, které mělo tuto stranu v záhlaví a ještě pořád mě zajímá, do jaké míry byli její funkcionáři obětí a do jaké spolupachateli komunistického režimu. Ten, jak známo, uznával jen jednu partaj a po tak zvaném Vítězném únoru váhal, jestli činovníky těch ostatních pověsit, nebo použít. Rozhodl se pro kompromis. Některé pověsil, některé použil. Asi tušil, že když si komunistický spolek říká strana, potřebuje aspoň pro forma něco jako protihráče.
Z knihy vyplývá, že Löbl vstupoval po válce do politiky s nejlepší vůlí mladého člověka, který cítí potřebu demokratické angažovanosti. Zajímal se, co lidi potřebují, jezdil po republice, zakládal místní organizace, agitoval, prostě dělal, co mohl, aby podpořil stranu, kterou si vybral, a která představovala nejvážnějšího konkurenta komunistické strany. V roce 1946 dostala druhý nejvyšší počet hlasů, což by se dalo považovat za úspěch. Kdyby ovšem byla šance na svobodné volby další. No, nebyla.
Pravidla komunistů zněla jasně: Můžete si nechat ten svůj stranický sekretariát, kde si říkáte bratři a sestry, ať svět vidí, možná na vás někdy zbyde i nedůležitá židle ve vládě, ale chceme mít přehled a hlavně – budete na všechno kývat. Bezpodmínečně.
Löbl byl inženýr, mohl bouchnout dveřmi a utéct od politiky co nejdál. No, nebouchnul. A byl použit.
Kniha Naděje a omyly je smutné čtení. Nechci soudit, dokonce si myslím, že snahu zachovat v totalitě alternativní stranu a její orgány aspoň formálně pro případnou budoucnost, lze pochopit. Jen si říkám, že ta negativní volební kampaň, která na mě útočí ze všech stran dneska, asi není nejhorší, co člověka může potkat. A vlastně mě to pomyšlení trochu imunizuje.
Ale abych nebyla taky jen negativní, v knížce je i pár humorných míst. Třeba to, kde někdejší ministr bez portfeje Löbl popisuje jedno z posledních jednání končící vlády z listopadu 1989. Ministryně školství na něm vznesla dotaz, jestli udělala dobře, když dovolila uhradit z reprefondu svého ministerstva peníze na párek a jedno pivo pro příslušníky Lidových milicí povolané do Prahy.
